Nainstalujte si prosím Flash Player.

Kořeny české myslivosti

Ochrana přírody | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

Několikero zastavení nad kořeny české myslivosti

Umění a řemesla, čtvrtletník pro kulturu prostředí, 1998 - 39/1 : 9

Toto číslo časopisu, které bylo u příležitosti zasedání CIC v Praze celé věnované myslivosti a umění v myslivosti, je pro jeho poutavý obsah možno plně doporučit všem zájemcům z řad myslivců, protože se po všech stránkách opravdu vydařilo.

Vybrali jsme pro naše čtenáře některé názory uvedené ve zde otištěném příspěvku mysliveckého odborníka a publicisty Ing. Jiří Andresky CSc. nazvaného „Několikero zastavení nad kořeny české myslivosti“.

„ Ve 20. stol. se názor na pořádání „reprezentačních“ honů rozdělil. Mezi jejich zastánci a odpůrci se v podstatě vede spor o lidskou mentalitu, v níž - jak známo - bezcitnost často vítězí. Kdybychom sestavili přehled masakrování zvěře - od barokního pobíjení jelenů až po novodobé střílení bažantů a divokých kachen - zjistíme, že se v myslivosti nic moc k lepšímu nezměnilo. Zvěř zůstává především živým terčem a chování myslivců stále zaostává za aktuálními názory na ochranu zvířat a přírody. Protilovecké postoje veřejnosti a agitace ochranářů útočí na samu existenci myslivosti.

Perspektiva ? Asi by bylo nejlepší se dohodnout dříve, než bude pozdě. Ještě donedávna žilo v naší krajině mnoho zvěře, která se musela ulovit, aby se nepřemnožila - zajíc, koroptev, divoký králík a nověji jelen a černá zvěř. Problém divokých králíků za nás rozhodla epidemie myxomatozy, problém koroptví zmizel s rozoráním mezí po r. 1949. Problém zajíců „úspěšně“ řeší zemědělská mechanizace, chemizace, meliorace a automobilismus. Vyřeší se i problém jelení a černé zvěře sám od sebe, pouhým „pokrokem“ ? Až u nás vyhyne ještě další zvěř, odpadne rovněž problém zahraničních lovců - až nebude co střílet, přestanou jezdit sami. Prominenti snad vezmou za vděk posledními zbytky, které lze vychovat uměle -- bažanty a divokými kachnami.

Myslivost tvořila od nepaměti součást naší národní a lidové kultury a mělo by tomu být i nadále. Děti stejně jako dospělí by neměli znát zvěř jen z pohádek a z televize. Vlastní zkušenost z volné přírody je pro duševní zdraví společnosti stále nepostradatelná. Proto je třeba především léčit krajinu, zjizvenou od nešťastného roku 1948 k nepoznání. Je nutné na základě dávných zkušeností starých hospodářů obnovit vše, co chránilo ornou půdu, vodní toky, prameniště, les, ptactvo, užitečný hmyz a lovnou zvěř. Na svahy pahorkatin a hor, ohrožených erozí, je třeba vrátit křovinaté a travnaté meze. Musí se vytvořit nové remízy, obnovit zaniklé louky a pastviny, dbát o lepší stav lesů a rybničních okrajů. Naštěstí je v zemi velký přebytek zemědělské půdy a už je možné důsledně pojmenovat a odstranit omyly minulosti. Otevírá se tak prostor pro nezbytnou spolupráci ekologů a myslivců, zemědělců a lesníků “.