Nainstalujte si prosím Flash Player.

Populace zajíce

Výzkum | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

Faktory ovlivňující populace zajíce - Současný stav řešení problému

Povětrnostní podmínky a charakter krajiny tvoří důležité pozadí pro uplatnění řady faktorů, které snižují počty zajíců v našich honitbách. Jedním z nejdůležitějších je zatížení populace nemocemi.

1. Z hlediska onemocnění lze u zaječí zvěře pozorovat během roku některá kritická období, která mohou následně ovlivňovat stavy zajíců. V předjarním období, po oslabení organizmu může dojít k propuknutí některých závažných bakteriálních onemocnění, ze kterých lze uvést například pasteurelozu zajíců, pseudotuberkulozu (Yersiniozu), stafylokokózu nebo na člověka přenosnou tularemii.

V tomto období dochází rovněž k aktivaci plicní červivosti jejímž původcem jsou u zaječí zvěře ostrůvkovitě rozšířené plicnivky rodu Protostrongylus. Vysoké počty patologických nálezů v plicích zaječí zvěře mají původ právě v této parazitóze. Z dalších parazitárních onemocnění dochází k první vlně střevní kokciodiosy, která je v našich podmínkách zpravidla vyvolána více druhy kokcidií rodu Eimeria.Vzestup parazitárních invazí je znám v tomto čase i u žaludečně-střevních červů (rod Graphidium, Trichostrongylus, Trichocephalus a další). Postižená zvěř hubne a hyne v důsledku vyčerpávajících dlouhodobých průjmů. Pro úplnost je třeba vzpomenout i střevní tasemnice (rod Mosgovoyia, Ctenotaenia a Andrya), které však nemají v našich podmínkách větší význam. Jejich výskyt je ojedinělý, do 2,3% obdobně jako červů rodu Passalurus.

Nejen zvěř zaječí, ale i srnčí je dále zatěžována subklinickou formou methemoglobinémie, vznikající jako doprovodný jev při aplikaci N-hnojiv. Velmi důležitá je přitom nejenom koncentrace, ale i forma použitého hnojiva. V současné době se zdá, že nastává mírný pokles tohoto dříve rozšířeného onemocnění.

Za další rizikové období lze považovat polovinu července až polovinu srpna, kdy dochází k prudkému snížení rozmanitosti potravní nabídky pro zaječí zvěř. Jsme svědky vzniku onemocnění, které se souhrně nazývá monodietní syndrom (steatosa), zaječí zvěře. Střevní mikroflora zajíce se nedokáže dostatečně rychle přizpůsobit nové situaci a dochází k tzv. kvantitativnímu a především kvalitativnímu hladovění. Prakticky to znamená, že zaječí zvěř sice přijímá dostupnou potravu, ale dokáže ji ztrávit jen částečně. V tomto období rovněž nastupuje druhá , i když mírnější vlna střevní kokcidiozy, která zpravidla zdecimuje mladou zvěř. Rovněž hnojení N-hnojivy převážně k meziplodinám se projeví pomístně vzestupem subklinické formy methemoglobinémie. Toto období je pro zaječí zvěř velice těžké. Tomu odpovídají změny v některých krevních parametrech. Jsou zjišťovány změny v koncentracích celkové bílkoviny, bilirubinu, některých minerálií a zvýšená aktivita jaterních enzymů.

Na zimní období se zajíci dokáží, pokud k tomu mají přirozené podmínky, dobře připravit. Díky tukovým rezervám přečkávají zimu, pokud není abnormálně dlouhá a sněhová pokrývka není příliš vysoká, bez větších problémů. Zajíci začínají ukládat zásobní tuk již koncem září i dříve. Nejvíce, zhruba 98,7% je ho nahromaděno v břišní dutině okolo ledvin a menší množství pak mezi lopatkami. Ojediněle najdeme tuk ještě pod osrdečníkem na srdci, zvláště u starších, dobře živených jedinců. Charakteristické pro tento srdeční tuk je, že se nikdy nevstřebává. Ztravování tukových zásob v zimě však může zajíce v současnosti ohrožovat. V tuku se totiž hromadí některé organické cizorodé látky, které patří do skupiny polychlorovaných bifenylů a organochlorových sloučenin (izomery HCH, HCB, analoga DDT aj.), ty mohou při rychlém odbourávání a vstřebávání tuku vyvolat autointoxikace organismu ("sebeotrávení").

Zajíc polní

2. Predátoři jsou velmi významnou součástí biocenoz, která reguluje stavy populací zajíců. Za nebezpečné lze ve vztahu k zaječí zvěři považovat v našich podmínkách psovité, kočkovité i lasicovité šelmy, z pernaté zvěře pak především jestřába lesního, výra velkého a některé krkavcovité ptáky. Vzhledem k tomu, že řada druhů predátorů je celoročně hájena, nelze o jejich legální regulaci prakticky uvažovat. Jak již bylo řečeno a to ne jen v našem článku, jsou psovití predátoři, především pak liška významným faktorem, který omezuje populace zajíců. Dokládá to řada objektivních šetření a statistik. Ty ukazují, že zatím co v roce 1933 bylo v Čechách uloveno 8 600 lišek, v posledních letech je u nás loveno 60 000 a více kusů. Kun bylo roku 1933 uloveno asi 1 000 kusů, v současnosti je jich loveno minimálně 16 000 ks. Pokud se týče vran, těch bylo v roce 1935 uloveno164 000, zatím co v současnosti se jejich odlov pohybuje na úrovni pod deseti tisíci. Mezinárodní statistika z let 1979-1981 ukazuje, že v průměru byly na 1 000 ha loveny v jednotlivých zemích následující průměrné počty lišek: Dánsko 13,7 ks, bývalá NSR 8,0 ks, Švýcarsko 5,8 ks, Řecko 5,5 ks, bývalá NDR 5,3 ks, Čechy 3,5 ks, Švédsko 2,8 ks, Finsko 1,1 ks a Polsko 1,0 ks. V současnosti je u nás lov lišek oproti roku 1980 dvojnásobný, tedy asi 7 ks na 1000 ha. Zvážímeli, že lovecký areál lišky je asi 1 500 ha, její roční spotřeba potravy asi 300 kg a z tohoto objemu činí zajíci podle různých autorů 29%, 46% nebo 30% popřípadě 12%, dostáváme se spíše k 30 a více uloveným zajícům na jednu lišku za rok. To je hodnota prakticky shodná s kalkulací doktora Hrušky, uvedená v Myslivosti č.3/1998. Dále však uvedený autor uvažuje již jen hypotetickou situaci, kdy jedna liška uloví jednoho zajíce ročně, což s největší pravděpodobností neodpovídá skutečnosti. Přesto dochází k závěru, že by takto bylo likvidováno 30% současné zaječí populace. Polské výzkumy přitom ukazují, že v květnu se zajíc vyskytoval v potravě lišky ve 42,9% případů, v červenci již jen v 11% a na podzim se zajíci nacházeli ve 28% vzorků potravy lišek. V zimě pak narostla zjištění pozřených zajíců až na 52,8% vyšetřených kusů.

Pokud se týče jezevce, v jeho potravě se zajíc vyskytuje asi ve 3%, v potravě kuny pak v 5,5%. Z pernatých dravců je zajíci jak již bylo řečeno nebezpečný jestřáb, ale také káně (především pro mladé jedince), přičemž jeho zastoupení v potravě obou druhů pernatých predátorů činí 5-6%. Uváděná čísla jsou však jistě značně závisla na místních podmínkách a ročním období.

3. Mezi aktivity člověka, které přímo ovlivňují vývoj populací zajíce patří především vlivy zemědělské výroby, průmyslu, energetiky, násilných úprav krajiny, dopravy, rekreace a turistiky.

Antropické faktory lze považovat za nejdůležitější vzhledem k rozšíření, stavům a složení zaječích populací. Je jisté, že některé faktory např. zemědělství a průmysl jsou přímo zodpovědné za antropogenní zátěž krajiny chemickými prvky, rizikové z nich nevyjímaje( organochlorovými sločeniny, prachové úlety a plyny (SO2, NOx aj.). Od toho se odvijí i celkové postižení organizmu zvěře. Uvedené faktory se pak přímou i nepřímou formou promítají i do problematiky celkového zdravotního stavu zaječích populací. Stále častěji jsme svědky zaznamenávání zhoubných i nezhoubných nádorů a vývojových změn u zvěře či nárůstu patomorfologických defektů, ojediněle pak i poklesu přirozené imunity, jak je poukazováno např. u srnčí zvěře.

Do skupiny faktorů, kterými člověk přímo ovlivňuje vývoj populací zajíce však patří i lov a ten mohou myslivci sami ovlivnit - regulovat. Jde o dodržování, eventuálně změnu zařazení honiteb do tříd pro chov zaječí zvěře a důsledné udržování kmenových stavů.