Nainstalujte si prosím Flash Player.

Metodiky pro plány péče o velké masožravce.

Ochrana přírody | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

(Poznámka překladatele: text je považován za rychlopřeklad. Omluvte prosím případné drobné nedostatky.)

Metodiky pro plány péče o velké masožravce

1. Úvod

Evropa je domovem čtyř druhů velkých masožravců – medvěda hnědého (Ursus arctos), vlka (Canis lupus), rosomáka (Gulo gulo) a rysa ostrovida (Lynx lynx). Zachování těchto druhů je v tak hustě zalidněné a pozměněné krajině, jako je ta evropská, skutečnou výzvou. Hlavní úkoly jejich ochrany vyvstávají z jejich základních vlastností – jako predátoři potřebují tyto druhy mnoho prostoru. Oblasti výskytu jednotlivých masožravců mají v Evropě rozlohu mezi 100 a 1000 km2 v závislosti na charakteristikách stanoviště a produktivitě prostředí (Nilsen et al. 2005; Herfindal et al. 2005). To znamená, že nikdy nedosáhnou vysoké hustoty výskytu, která se obvykle pohybuje mezi 3 až 0.1 na 100 km2. Kromě těchto charakteristik usídlených dospělých jedinců jsou tu ještě mladí jedinci, kteří mají rozsáhlá teritoria v období svého rozšiřování a někteří jedinci se pohybují v rozsahu několika stovek kilometrů. Následkem toho se populace těchto druhů nevejdou do chráněných území – ve skutečnosti je v Evropě velmi málo chráněných území, která jsou schopna poskytnout dostatečný prostor pro teritoria více než několika jedinců jakéhokoliv druhu velkého masožravce (Linnell et al. 2001a). To znamená, že jejich ochrana závisí na jejich přítomnosti jak v chráněném území (jádrovém území), tak v biotopech, které tato území obklopují, a ve skutečnosti se týká většiny evropské krajiny. Naštěstí se ukázalo, že všechny čtyři druhy jsou schopny se těmto moderním evropským krajinám relativně přizpůsobit (Breitenmoser 1998; Kaczensky 2000; Linnell et al. 2001b). Díky tomu je možné si reálně představit jejich zachování do budoucnosti. Avšak přítomnost těchto druhů v multifunkční krajině má za následek určité množství konfliktů se zájmy lidí (o tom bude řeč později).

Dalším důsledkem nízké hustoty výskytu a rozlehlých teritorií těchto druhů je, že jsme nuceni znovu zvážit odpovídající rozsah péče o ně. Z biologického hlediska se populace velkých masožravců vyskytuje na stovkách, tisících a často též desetitisících kilometrů čtverečních. Takto rozsáhlé území je vždy rozděleno mnoha různými správními hranicemi, včetně hranic chráněných území, obcí, krajů, států a dokonce i nadnárodních celků jako je Evropská unie. V takovémto měřítku, o které se jedná, existuje málo územně správních celků, které jsou samostatně schopny udržovat životaschopnou populaci velkých masožravců. Z tohoto důvodu je nezbytně nutné, aby plánování ochrany velkých masožravců probíhalo koordinovaně a v rámci spolupráce mezi příslušnými orgány státní správy, které jsou kompetentní v péči o předmětné populace. První takovýto pokus byl učiněn v roce 1999, kdy Bernská úmluva schválila řadu akčních plánů na ochranu medvěda, vlka, rysa ostrovida a rosomáka (Boitani 2000; Breitenmoser et al. 2000; Landa et al. 2000; Swenson et al. 2000), vypracovaných iniciativou Large Carnivore Initiative for Europe http://www.lcie.org/. Tyto strategické dokumenty započaly proces vedoucí ke změně našeho myšlení v péči o tyto druhy. Avšak s neustále se rozšiřující Evropskou unií je třeba začlenit tento způsob myšlení do směrnice o stanovištích a to formálnějším a více strukturovaným způsobem.

Je třeba vyvinout dva zásadní koncepty. První z nich je, že jednotka určená pro plánování ochrany by neměla být pouze částí populace spadající do území daného státu. Měla by to být spíše celá biologická jednotka zahrnující všechny územně správní celky v rámci svého rozšíření. Druhým konceptem je, že ochrana velkých masožravců vyžaduje jejich začlenění do činností v krajinách s dominující působností člověka. Tím vyvstává potřeba koexistence velkých masožravců a lidí, čehož není vždy snadné dosáhnout. Téměř vždy je potřeba aktivní péče o populace velkých masožravců (jako například reintrodukce, záchranný přenos, lov, regulace lovem) a koordinované plánování s ohledem na konfliktní využití půdy a jiné činnosti. Potřeba a přijetí rozdílných možností péče se však bude po celé Evropě velmi lišit (Boitani 2003). Proto je třeba vybudovat systém ochrany, který bude jak koordinovaný, tak flexibilní – je třeba povolit úpravu prostředků potřebných k dosažení hlavního cíle. Současná nutná potřeba takového systému je patrná z mnoha konfliktů, které velcí masožravci způsobují, a z času, který jak sekretariát Bernské úmluvy tak Evropská Komise věnují otázce těchto druhů.

Jako reakci na tuto potřebu vyhlásila Evropská komise v roce 2005 veřejnou zakázku (ENV.B.2/SER/2005/0085r) na vypracování "Metodik pro plány péče o velké masožravce v Evropě". Tuto zakázku vyhrál institut Instituto di Ecologia Applicata (Itálie) ve spolupráci s institutem Norwegian Institute for Nature Research (Norsko), Callisto (Řecko) a KORA (Švýcarsko). Mimo to jsme při procesu vypracování této zprávy použili širokou škálu expertíz z celé Evropy, zejména v rámci pracovní skupiny Komise pro přežívání druhů (IUCN ) – Large Carnivore Initiative for Europe a Skupin odborníků pro vlky, medvědy a kočky (Wolf, Bear and Cat Specialist Groups). Dále jsme během tohoto procesu získali velmi cennou zpětnou vazbu od různých členských států.

Tato zpráva je jedním z výstupů této smlouvy a jejím cílem je uvést diskuzi o technickém základu, který je třeba pro vypracování plánů péče na úrovni populací pro zachování druhů velkých masožravců. Zpráva obsahuje následující části: (1) koncepční diskuzi na téma populací a některých operačních návrhů pro definování populačních jednotek velkých masožravců, (2) přehled evropských populací masožravců, (3) bádání zabývající se životaschopností populací a příznivými podmínkami pro zachování velkých masožravců, (4) nástin pokynů pro správnou praxi při péči o velké masožravce a (5) doporučení k procesu vytvoření plánu péče na úrovni populací a nástin toho, co by takový plán péče měl obsahovat.

Je důležité zdůraznit závěrečné upozornění. Toto je dokument, který byl sepsán skupinou nezávislých expertů jako vstup pro probíhající snahu Komise uvést do praxe směrnici o stanovištích. Jako takový, není tento dokument úředním dokumentem Komise. Je spíše chápán jako soubor doporučení, která si autoři přejí Komisi navrhnout na základě jak současných vědeckých poznatků tak zkušeností získaných při péči a ochraně populací velkých masožravců po celé Evropě. Některá z těchto doporučení, ve skutečnosti samotná premisa této zprávy (uplatnění přístupu ve smyslu populací), jdou lehce za hranice současných pracovních postupů směrnice o stanovištích. Avšak autoři věří, že všechny tyto body jsou rozhodující, pokud chce Komise dosáhnut cíle, který je samotným jádrem směrnice – a to zachování těchto druhů v evropských krajinách pro budoucí generace. S vědomím této skutečnosti jsme se maximálně snažili využít rámec směrnice o stanovištích a její dokumenty týkající se pokynů kde jen to bylo možné, a snažili jsme se jasně vyjádřit, která doporučení mají ve směrnici a jejích pokynech původ a která se zakládají na našich zkušenostech. Našim úkolem bylo též zahrnout všechny evropské státy od západu 35 stupňů na východ. To zahrnuje mnoho zemí, které nejsou členy Evropské unie a tak nejsou vázány směrnicí o stanovištích. Jelikož přijetí přístupu ve smyslu populací bude často vyžadovat spolupráci mezi členskými a nečlenskými zeměmi EU, bude se celková škála situací při péči a legislativních omezeních značně lišit, než pokud bychom brali v úvahu pouze členské země EU.

Následně po zahájení tohoto projektu započala Komise druhý, navazující projekt, v rámci kterého se uskuteční řada seminářů v členských zemích, ve kterých se vyskytují populace velkých masožravců. Tyto semináře budou sloužit ke směřování poznámek k metodikám příslušných úřadů a klíčových zájmových skupin směrem ke Komisi. Tento proces bude zakončen celoevropským kongresem, na kterém bude představena konečná podoba metodik.

2. Co je to populace? Definice pojmů a porozumění uvedení do praxe

Pojem populace je jedním z nejzákladnějších pojmů v biologii – i přesto zůstává jedním z nejméně definovaných pojmů v současném použití. Základní myšlenka představuje skupinu jedinců, kteří žijí ve stejné oblasti a mohou se mezi sebou teoreticky křížit. Avšak skutečnost je často poněkud nejasná a zřídkakdy je vše tak, jak bychom si přáli. U zvířat, která mají mnoho různých vzorců pohybu a sociálních struktur, může být často velmi obtížné určit, kde jedna populace končí a druhá začíná. Výsledkem bylo mnoho diskuzí jak o praktickém (jak to definovat v praxi) tak koncepčním (co se ve skutečnosti snažíme popsat) charakteru populací (Camus & Lima 2002; Berryman 2002; Baguette & Stevens 2003; Schaefer 2006). Následkem toho bylo používáno mnoho různých přístupů, včetně takových, které se zaměřují na taxonomii (např. poddruhy nebo evolučně významné jednotky – Evolutionary Significant Units), genetiku, výskyt (souvislý vs. přerušovaný), chování (teritorium, sezónní migrace, rozmnožování), ekosystémy (zahrnující tok energie), demografii (stupeň synchronie při kolísání velikosti populace) a dokonce ekonomiku (Waples & Gaggiotti 2006). Při neexistující jakékoliv obecné definici si výzkumníci a správci obvykle určili své vlastní ad hoc vymezení termínu tak, aby vyhovoval jejich dané situaci.

I přes probíhající debatu je zde pohyb směrem k myšlence, že populace je ve skutečnosti hierarchický pojem, kdy různé prvky a procesy fungují na různých prostorových a časových úrovních (přehled v Linnell 2005; Schaefer 2006). V nejširším prostorovém měřítku máme druhy, které mohou být chápány jako populace v evolučním čase. V nejmenším měřítku můžeme mít izolovanou skupinu desítek jedinců, kteří dočasně okupují oddělené plošky stanoviště, které může být pomíjivé. Mezi těmito extrémy existuje široká škála potenciálních rozšíření a procesů. Pro účely ochrany musíme obecně zvážit dva procesy, genetiku a demografii. Genetické prvky populačních procesů se vyskytují ve větším prostorovém a časovém měřítku než prvky demografické, jelikož občasný pohyb zvěře mezi dvěma oddělenými ploškami nebo jejich shluky bude dostatečný pro zabránění genetické diferenciaci, ale nebude stačit na to, aby měl jakýkoliv významný vliv na demografické procesy. Jak budeme rozebírat níže, udržování genetické rozmanitosti je dlouhodobou otázkou ochrany, která vyžaduje o mnoho větší počet jedinců než krátkodobé udržování stavů, což je nezbytné pro zamezení vyhynutí populací.

Z tohoto důvodu navrhujeme pro uvedení těchto pojmů do praxe, aby bylo na populace nahlíženo zároveň jako na včleněnou hierarchii celků. Navrhujeme, aby slovo "metapopulace" (metapopulation) bylo chápáno jako fenomén v širším měřítku, který zahrnuje rozšíření jednotlivců se zhruba podobnou genetickou strukturou. Toto rozšíření může být prostorově nenavazující – ale měl by zde být dostatek propojení v čase a prostoru, aby bylo umožněno rozmnožování zvěře, které zajišťuje genetický tok a určitý stupeň demografické stability. To může být na úrovni několika jedinců na generaci. V rámci této metapopulace může být určitý počet "subpopulací" (subpopulations), které se skládají z jedinců přiměřeně kontinuálního rozšíření, kteří na sebe vzájemně působí mnohem častěji a to tak, že demografie skupiny je ovlivněna zejména porodností a úmrtností než migrací zvěře z vnějšího prostředí (ze sousedních subpopulací v rámci metapopulace). V rámci jedné subpopulace může existovat určitá detailnější stupnice prostorové struktury, která bude rozčleňovat jedince do neuniformních skupin. Pro účely této zprávy můžeme takovéto skupiny nazvat "populační segmenty" (population segments). Nakonec zde mohou být někteří jedinci nebo velmi malé skupiny zvířat, které se vyskytují mimo rozšíření jakékoliv subpopulace. Pokud jsou mobilní a neokupují oddělené a předvídatelné území a nerozmnožují se, takoví jedinci se nazývají "potulující se jedinci" (vagrants). Pokud jsou stabilní a obývají předvídatelné území po několik let, můžeme je nazvat "vyskytující se jedinci" (occurrence). Obvykle bude jejich rozmnožování zaznamenáváno pouze sporadicky. Subpopulace je formální termín z oblasti biologie definující jednotku, o které je řeč v tomto dokumentu, avšak z důvodu jednoduchosti a harmonizace se směrnicí o stanovištích, kde je již tento termín používán, budeme od tohoto okamžiku používat jednoduše termín "populace".

Při rozhodování o tom, kde by měly být určeny zeměpisné hranice mezi různými subpopulacemi, bude nejlepší využít data o rozšíření zvěře v kombinaci s vědomostmi o potenciálních kvalitách stanoviště, přítomnosti překážek a rozmnožovací schopnosti druhu. Jelikož se rozšíření během času mění, budou tyto hranice pravděpodobně dynamické. Tato dynamičnost v kombinaci s našimi nepřesnými informacemi o rozšíření druhů budou někdy vyžadovat, aby hranice byly zakresleny za pomoci subjektivních, ačkoliv pragmatických kriterií. V takových případech mohou geografické znalosti o uspořádání stanoviště sloužit jako nejlepší náhrada. Pokud jsou dvě rozdílné oblasti velmi rozlehlé a mají velmi odlišnou ekologii (rozdílná stanoviště nebo klimatické podmínky), nebo mají velmi odlišné režimy péče, úrovně konfliktů nebo stav ochrany, může být v některých situacích nejpragmatičtější odlišit je jako různé populace.

Měli bychom zdůraznit, že výše uvedené definice jsou vytvořeny pouze pro uvedení populačního konceptu do praxe za účelem ochrany velkých masožravců a jiné druhy mohou docela dobře vyžadovat jinou strukturu s odlišnými definicemi. Důležitým faktorem pro ochranu je, abychom přijali fakt, že neexistuje pouze jeden pojem zvaný populace, která se vyskytuje pouze na jedné úrovni a tam, kde se snažíme zaměřit veškerá managementová opatření a rozhodnutí. Populace je víceúrovňový strukturovaný pojem a při rozhodování o péči bychom tuto skutečnost měli brát v úvahu. Tím, že přijmeme tento hierarchický charakter populačního konceptu, otevíráme si prostor pro možnosti rozdílných rozhodnutí v různém prostorovém (a časovém) měřítku. Rozhodnutí týkající se hlavních cílů politiky mohou být učiněna v nejširším prostorovém měřítku. To bude platit pro oblast, která se bude rovnat, nebo bude větší, než jakákoliv populace (např. Evropa, Alpy nebo Karpaty). Akce potřebné pro dosažení těchto hlavních cílů se mohou snadno lišit uvnitř různých regionů (např. jiné země nebo státy) nebo populací, které tuto populaci tvoří. Ve skutečnosti bude třeba rozvrhnout akce prostorově strukturovaným způsobem (např. náhrada škod, plány lovu) s tím, že velké populace budou rozděleny do menších "územně správních celků" (management units). Tato nejnižší úroveň není příliš používána pro proces rozhodování, ale je to způsob prostorového rozdělení akcí. Tato hierarchická struktura je v souladu s principem subsidiarity EU a malawskými zásadami Úmluvy o biologické rozmanitosti (Prins 1999), kde je co nejvíce svobody v procesu rozhodování převedeno na nejnižší možnou úroveň v širším rámci stanoveném centrálnějšími rozhodovacími orgány. Tento princip je nazýván "svoboda v daném rámci" (freedom within frames).

3. Evropské populace velkých masožravců a potřeba udržování jejich stavů

3.1 Pozadí a definice

Velcí masožravci jsou po Evropě hojně rozšířeni – různé druhy se vyskytují od pobřeží Atlantského oceánu ve Španělsku na západě až po ruskou tajgu na východě, od středozemních lesů v Řecku až po tundru v severním Norsku. Kvůli stoletím pronásledování a ochrany stanovišť nemůžeme jejich rozšíření v žádném případ nazývat kontinuálním. Místo toho je jejich výskyt velmi fragmentovaný s různými ploškami rozsetými po evropské krajině. Některé plošky jsou rozlehlé a jsou domovem tisíců jedinců, zatímco jiné poskytují úkryt pouze deseti nebo méně jedincům. Některé jsou izolované stovkami kilometrů a jiné spolu těsně sousedí. Někdy má zasahující stanoviště pro velké masožravce vhodné podmínky, v jiných případech je toto prostředí nepřátelské. Situace je složitá, a aby to skutečně nebylo jednoduché, je dynamická s přirozeným a umělým rozšířením na straně jedné a poklesem populace na straně druhé.

Za účelem systemizace této složité otázky jsme získali nejlépe dostupná data o rozšíření velkých masožravců a situaci po celé Evropě (viz příloha 1 a online informační systém na http://www.lcie.org/. Na základě těchto dat o rozšíření jsme se pro každý druh pokusili určit soubor jednotek, které nazýváme populace. Jak je vysvětleno v sekci 2, tyto populace jsou jednotky, ve kterých daný druh vykazuje více méně kontinuální rozšíření, což je takové, kdy na sebe jednotlivci mohou často vzájemně působit tak, aby byla vytvořena demografická jednotka. Hranice mezi populacemi jsou v první řadě stanoveny na základě nesouvislého rozšíření. Též zde byly použity geografické vlastnosti a byly brány v úvahu specifické rozdíly ve schopnosti rozšíření u jednotlivých druhů. Vlk má ze všech čtyřech druhů zcela nejlepší schopnost rozšíření, kdy jednotlivci obou pohlaví jsou schopni se pohybovat stovky kilometrů (Linell et al. 2005). Rys a rosomák mají střední schopnost rozšíření. Studie ukázali, že oba druhy jsou v některých případech schopny pohybovat se na vzdálenost několika set kilometrů, ale v průměru se samci pohybují na větší vzdálenost než samice a celkové vzdálenosti mohou velmi záviset na kontextu a mohou být značně omezeny v některých vysoce fragmentovaných krajinách (Andersen et al. 2005; Flagstad et al. 2004; Schmidt 1998; Vangenet al. 2001; Zimmermann et al. 2005). U jednotlivých pohlaví medvěda je schopnost disperze velmi odlišná. Zatímco samci jsou schopni se pohybovat mnoho stovek kilometrů, samice se málokdy pohybují mimo svou rodnou oblast (Střen et al. 2006; Swenson et al. 1998). V případech, kdy velmi rozsáhlá oblast rozšíření zahrnuje oblasti, kde je druh vystaven velmi odlišnému způsobu péče nebo velmi odlišným podmínkám životního prostředí, jsme se rozhodli takovou oblast rozdělit na dvě nebo více populací ve snaze určit jednotky s relativně homogenní demografií. V některých případech, kdy je rozšíření druhu v rámci jedné populace poněkud pomíchané (nejednotné), jsme též určili několik odlišných populačních segmentů. Další výzkum populační genetiky, ekologie pohybu označených jedinců nebo prostě lepší mapování rozšíření jedinců může tato označení pozměnit. To nejpravděpodobněji povede k přehodnocení některých populačních segmentů na populace. Mimo to, rozšíření nebo zmenšení oblasti výskytu druhu v různých oblastech bude vyžadovat neustálou revizi jejich populační struktury.

3.2 Souhrn výsledků

Následující soubor tabulek ( tabulky 1 - 4 ) schrnuje výsledky z přílohy 1 a vyjmenovává populace, které byly pro každý druh identifikovány. Za účelem orientace jsme populace seskupili do jejich obecných geografických regionů a vytvořili seznam všech populačních segmentů, které se vyskytují v rámci těchto populací. Pro každou populaci též určujeme její přibližnou velikost a země (jak členské tak nečlenské země EU), ve kterých se vyskytuje. Je třeba opatrnosti co se týče velikosti a rozšíření populací, jelikož kvalita dat se u každé země značně liší. U zemí s federálním uspořádáním uvádíme jako poznámku seznam autonomních oblastí a států, kterých se to týká.

Ze 33 populací, které jsme identifikovali, se pouze čtyři vyskytují pouze v jedné zemi, což znamená, že 88% populací má přeshraniční charakter. Některé populace zasahují na území 8 zemí. Čtyři výše zmíněné populace, které nepřesahují mezinárodní hranice, se vyskytují v zemích s federálním uspořádáním, kde je odpovědnost za životní prostředí svěřena regionům, což vyžaduje vnitrostátní formu přeshraniční spolupráce. Dále je zřejmé, že velikosti těchto populací se radikálně liší – od méně než 20 až po mnoho tisíc jedinců. Ochrana malých populací bude vyžadovat udržování vyššího stupně propojenosti mezi populacemi. Tyto jednoduché statistiky podtrhují předpoklad pro tuto zprávu, a to sice, že populace založená na péči o velké masožravce vyžaduje mezinárodní spolupráci ve velkém měřítku.

3.3 Co je myšleno termínem populační přístup?

Je zřejmé, že naprostá většina demografických jednotek (tzn. populací) evropských velkých masožravců přesahuje mnoho vnitrostátních a mezinárodních správních hranic. K zajištění trvale udržitelné péče o tyto populace je naléhavé, aby rozsah této péče odpovídal rozsahu jejich rozšíření. Proto je zde jasná potřeba vypracovat plány péče v odpovídajícím rozsahu. S pohledu biologického by péče měla být v co nejširším měřítku, avšak z hlediska praktického jsou zde při zvažování velikosti měřítka omezení. Proto jsme toho názoru, že pro projití formálním procesem vytváření plánů péče je nejvhodnější úroveň populací. Jelikož je však koncept populace několikastupňový (viz sekce 2), je jasné, že je třeba zvážit jak vzájemnou propojenost mezi populačními segmenty uvnitř populace tak vnější propojenost mezi populacemi. Jak budeme dále uvádět, považujeme za nejvhodnější zaměřit se na hodnocení stavu ochrany právě na úrovni populací (viz sekce 5.6)

4. Pokyny pro správnou praxi v rámci ochrany velkých masožravců

Ochrana velkých masožravců na hustě osídleném kontinentě jako je Evropa představuje zvláštní výzvu kvůli potenciálu této zvěře zapříčiňovat konflikty s lidskými zájmy. Tyto konflikty zahrnují škodu způsobenou na hospodářských zvířatech a plodinách, konkurenci myslivcům při lovu určitých druhů zvěře a v extrémních případech riziko, které představují pro bezpečnost lidí. Návrat velkých masožravců může též vyvolat podnět k dramatickým společenským protestům mezi venkovskými komunitami, což může mít eventuelně negativní dopad na ochranu biologické rozmanitosti obecně. To vyžaduje přijetí velmi pragmatického přístupu v péči o velké masožravce (Breitenmoser 1998; Boitani 2003; Linnell et al. 2005; Skogen et al. 2003). Proto je konstruktivní přezkoumat hlavní cíle směrnice o stanovištích 92/43/EHS. Tyto cíle jasně stanovují, že hlavním záměrem je obnovit a udržet biologickou rozmanitost ve Společenství. Při rozhodování o budoucích opatřeních by měl být ale zvážen kontext dalších ekonomických, společenských a kulturních požadavků, obzvláště požadavku dosáhnout trvale udržitelného rozvoje. Vysvětlujeme tyto skutečnosti, abychom naznačili, že je možné učinit určité kompromisy ohledně opatření přijatých za účelem dosažení zachování velkých masožravců tak, aby byly brány v úvahu zájmy lidí, ačkoliv hlavním cílem směrnice je jednoznačně ochrana biodiverzity.

V případě velkých masožravců je důležité si uvědomit jak daleko jsme, s ohledem na jejich ochranu v Evropě. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století byly početní stavy masožravců obecně neustále nízké po celé Evropě a ochrana se v té době skládala ze záchrany zbývajících populací od vyhynutí. Naštěstí se nám u mnoha populací, ne však u všech, podařilo toto období překonat a nyní se snažíme o rozvoj modelů péče, které zajistí trvale udržitelné soužití velkých masožravců s lidmi v multifunkčních krajinách. Jelikož se mnoho populací rozrůstá, stává se tato výzva skutečným úspěchem (Swenson et al. 1998). Klíčovým bodem je, že k dosažení celoevropského cíle zachování velkých masožravců je třeba flexibilní a pragmatický přístup ohledně mechanismů určených pro dosažení tohoto cíle (Boitani 2003). Na kontinentě s takovou kulturní rozlišností a různorodostí životního prostředí, jakým Evropa je, to bude vyžadovat přijetí různých přístupů v různých oblastech. A to je důvod, proč obhajujeme princip "svobody v daném rámci" (Linnell 2005). Pokud budou globální cíle a politické rámce stanoveny na centrální evropské úrovni a budou vypracovány specifické plány péče o populace zvěře, měla by být umožněna velká flexibilita na úrovni subpopulací nebo územně správních celků za účelem implementace způsobem, který odpovídá místním tradicím, podmínkám a řeší místní konflikty. Jinými sovy, dokud se bude o cílích rozhodovat ve velkém měřítku, měla by existovat určitá flexibilita pro úpravu prostředků použitých na místnější úrovni. U velkých populací je daleko více prostoru pro různé přístupy a svobodu v jednání než u malých populací a následky chyb způsobených u velkých populací jsou o hodně menší. Avšak nejdůležitější bude vždy dosáhnout a udržet příznivý stav ochrany.

Ukázalo se, že populace velkých masožravců jsou velmi přizpůsobivé lidským činnostem. Jejich ochrana nevyžaduje, aby byl chráněn každý jednotlivec, nebo aby byly vyřazeny všechny lidské činnosti z jejich stanovišť. Existují ale hranice, v rámci kterých jsou velcí masožravci schopni tolerovat stupeň využívání a způsob, jakým lidé jejich stanoviště užívají. Aby měly rozhodovací orgány při procesu vytváření svých místně uzpůsobených zásad péče k dispozici určitou metodiku, připravila iniciativa LCIE (Large Carnivore Initiative for Europe) soubor politiku podporujících prohlášení (viz příloha 2), která zahrnují naše doporučení ohledně široké škály otázek týkajících se ochrany velkých masožravců. Dohromady poskytují tato prohlášení přehled existujících možností péče, které jsou slučitelné se zachováním velkých masožravců. Tato prohlášení jsou založena na kombinaci nejnovějšího vědeckého výzkumu a značných zkušenostech o ochraně, péči a obnově populací velkých masožravců v Evropě.

Témata, pro která jsme v této fázi poskytli poradenství, zahrnují:

Regulace lovem a lov velkých masožravců;

Vlk – křížení psa;

Lesnictví;

Lov spárkaté zvěře (populace);

Záchranný přenos;

Návrat do přírody velkých masožravců chovaných v zajetí;

Systémy náhrady škod;

Dopravní infrastruktura;

Disturbance;

Krmení medvědů;

Odpad a další problémy s medvědy;

Metody sčítaní

6. Právní a technické důvody pro plány péče o velké masožravce

6.1 Velcí masožravci podle směrnice o stanovištích a podle jiných úmluv

Velcí masožravci jsou zahrnuti standardně v Příloze II (vyžaduje území Natura 2000) a v příloze IV (přísně chránění) směrnice o stanovištích. Stejně tak vlci, medvědi a rosomáci jsou uvedeni v Příloze II (přísně chránění) a rys ostrovid v Příloze II (chránění) Bernské úmluvy. Mezi zeměmi jsou ale značné rozdíly, jelikož mnoho z nich přijalo výjimky v částech nebo na celém svém území. Stav velkých masožravců podle mezinárodní legislativy v 38 evropských zemích, kde se vyskytují, je shrnut v tabulce 5.

6.2 Právní aspekty udržování stavů zvěře

Po formální stránce směrnice o stanovištích vysloveně nestanovuje, že by příznivého stavu z hlediska ochrany mělo být dosaženo na úrovni populace. Obvyklý postup při podávání zpráv vyžaduje, aby byl příznivý stav z hlediska ochrany (FCS) hodnocen v rámci každé země s tím, že záměrem je fungování na národní a regionální úrovni. Toto měřítko může být vhodné při zvažování mnoha malých druhů, ale velcí masožravci představují širokou škálu velmi specifických úkolů. Jako velcí predátoři se přirozeně pohybují po rozsáhlých územích a hustota jejich výskytu je poměrně nízká. Z toho vyplývá, že mnoho (možná většina) zemí nebude nikdy schopna vytvořit podmínky pro dostatek jedinců a tím zajistit populaci, která dosáhne příznivého stavu z hlediska ochrany. Aby bylo dosaženo záměru směrnice pro skupinu druhů, jako jsou velcí masožravci, je třeba uvážit prostorové měřítko, které překračuje hranice. Ve skutečnosti je toto uvedeno v preambuli směrnice jako jeden z hlavních cílů směrnice14. Tyto plány péče mohou být prostě chápány jako nástroj k dosažení tohoto cíle. Je však požadováno určité právní vysvětlení ohledně navrhovaného přiřazení příznivého stavu z hlediska ochrany pouze k populační úrovni, což může v některých případech osvobodit členské státy od povinnosti dosáhnout tohoto cíle samostatně.

Všechny členské země EU jsou též signatáři Bernské úmluvy. Bernská úmluva dává ve své preambuli a článcích 1, 10 a 11 značný důraz na potřebu posílení přeshraničních přístupů. Doporučení 115 (2005) též vyzívá země k práci směrem k přeshraničním akčním plánům pro velké masožravce a tomuto tématu byla věnována značná pozornost na semináři konaném ve Slovinsku v roce 2005 (Bath 2005). Většina států EU jsou dále také signatáři Bonnské úmluvy, která je sepsána na míru stěhovavým druhům, které překračují mezinárodní hranice. Bonnská úmluva dokonce umožňuje státům, které se dělí o populace stěhovavých druhů, podepisovat právně závazné dohody upravující péči o druhy. Ačkoliv pohyb velkých masožravců přes hranice nevyplývá z přesné definice sezónní migrace, může být užitečné prozkoumat potenciál využití této úmluvy. Společná váha směrnice o stanovištích a těchto dvou úmluv by měla být dostačující motivací pro země EU, aby vypracovali plány péče o zvěř, obzvláště když jim tímto bude umožněno přijmout flexibilnější managementová opatření, než jim umožňuje současný výklad směrnice. Dále by Bernská a Bonnská úmluva měly tvořit užitečný rámec k podnícení účasti nečlenských zemí EU na těchto plánech. Ačkoliv mnoho signatářů Bernské úmluvy má výhrady k zapsání vlků a medvědů v Příloze II, jsou tyto druhy i přesto zahrnuty v hlavních cílech popsaných v článcích 1 a 2. Bohužel existují čtyři klíčové země, které nejsou vázány žádnou z těchto úmluv či směrnicí – Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora a Rusko. Zapojení těchto zemí bude vyžadovat nové přístupy. Jediný odpovídající mezinárodní právní dokument o ochraně, který tyto země podepsaly, je Úmluva o biologické rozmanitosti.

6.3 Ekonomika ochrany velkých masožravců

Ochrana velkých masožravců může být nákladná. Zdánlivě snadné úkoly, jako je monitorování početního stavu a rozšíření, mohou být logisticky velmi drahé. Další úkoly, jako je vedení ekologického a genetického výzkumu nebo výzkumu v lidském rozměru a náhrada škod nebo financování rozvoje opatření na zmírnění konfliktu, mohou stát jednotlivé země několik milionů eur ročně. V současnosti existuje jednoduchý vzorec, kdy chudší země ve východní a jižní Evropě mají největší populace velkých masožravců. Jedním z možných mechanizmů na odstranění této nerovnováhy by bylo, kdyby členské státy zahrnuly otázky velkých masožravců do plánů na využití fondů EU na Program rozvoje venkova a zažádaly o fondy z LIFE+. Program LIFE-Nature již podpořil mnoho projektů, v rámci kterých byly vypracovány pokyny pro správnou praxi při řešení konfliktů týkajících se velkých masožravců. Bylo by užitečné, kdyby Komise mohla pomoci umožnit komunikaci mezi ministerstvy pro rozvoj venkova a životního prostředí a zajistit podporu využití těchto fondů pro rozvoj venkova.

6.4 Odchylky u přísně chráněných druhů podle směrnice o stanovištích

Jak jsme mohli vidět, velcí masožravci představují jako skupina množství specifických výzev, když se je pokoušíme zachovat v tak hustě obydlených a silně pozměněných ekosystémech s dominující působností člověka, jako jsou ty evropské. Tyto výzvy se týkají jejich potenciálu mít místně vážný dopad na (1) hospodářská zvířata, (2) dravé druhy, které představují pro myslivce cenný zdroj zvěře, (3) strach, který mnoha lidem způsobují, (4) jejich spojování s širokou škálou společenských konfliktů a (5) skutečnost, že ve velmi výjimečných případech mohou vlci a medvědi znamenat hrozbu pro lidskou bezpečnost tím, že je napadají a tam, kde vlci mohou působit jako přenašeči chorob, jako je vzteklina (Kaczensky 1999; Linnell et al. 2002, 2005; Skogen 2003; Skogen & Krange 2003; Swenson et al. 1999). Pro mnoho konfliktů existuje celá řada možných zmírňujících opatření, která mohou sloužit pro snížení jejich vážnosti. Například existuje mnoho moderních a tradičních metod jak pomáhat při ochraně hospodářských zvířat proti škodám způsobeným velkými masožravci. Elektrické oplocení a pastýři s pasteveckými psy jsou dvě metody, které se ukázaly jako obzvláště účinné za různých podmínek. Společenské konflikty a strach mohou být alespoň částečně potlačeny pomocí rozvoje vzdělávacích kampaní a různých forem komunikačních struktur. Podle odchylek směrnice o stanovištích je nezbytné, aby členské státy hodnotily možnou využitelnost existujících zmírňujících opatření.

Avšak potenciál řešení těchto konfliktů vyžaduje, aby za určitých okolností bylo zváženo buď selektivní odstranění určitých jedinců nebo omezení jejich stavu a/nebo rozšíření na určitých úrovních pomocí managementových opatření, a to jak z důvodu slučitelnosti s jejich ochranou tak i pro získání veřejného souhlasu se způsobem péče. Kromě některých velmi specifických okolností, kdy může být řešením záchranný přenos, zůstává jedinou praktickou metodou pro vyřešení tohoto úkolu regulace stavu lovem (Linnell et al. 1997). V mnoha evropských kulturách, kde je výskyt velkých masožravců poměrně hojný, existuje tradice lovu velkých masožravců pro trofeje a jako hobby. V různých uspořádáních je lov masožravců spojován s významným ekonomickým prospěchem a v mnoha kontextech je považován za zcela zásadní pro dosažení místního souhlasu s přítomností těchto druhů (Hofer 2002; Knapp 2006).

Z pohledu ochrany neexistuje žádný zásadní důvod, proč by nemohly populace velkých masožravců tolerovat určitý stupeň regulace lovem nebo aby se s nimi hospodařilo podle stejných zásad jako se spárkatou nebo pernatou zvěří za předpokladu, že existuje dobrá správa lovu. Správná péče vyžaduje v tomto případě účinné monitorování stavů, určení odpovídajících plánů lovu a loveckých sezón a opatrné prosazování těchto předpisů. Jinými slovy, lov, který je dobře naplánován a organizován může mít eventuálně trvale udržitelný charakter. Moderní etické normy požadují, aby byl způsob lovu, kromě trvalé udržitelnosti, též co možná nejšetrnější.

Avšak ve většině zemí Evropy jsou všechny čtyři druhy velkých masožravců, které jsou v toto případě středem našeho zájmu, zapsány na seznamu Přílohy IV, což znamená, že jsou předmětem přísné ochrany podle článku 12 směrnice o stanovištích, která zakazuje "všechny formy úmyslného odchytu nebo usmrcení jedinců těchto druhů ve volné přírodě" (čl. 12.1, odst. a). Článek 16 směrnice o stanovištích stanoví možnost odchylky od článku 12 a povolení činností, které jsou jinak zakázány. Rozsah využití těchto odchylek pro regulaci nebo lov velkých masožravců je po dlouhou dobu bodem sporu. V poslední době byly Komisy představeny dva dokumenty, které by měly některé z těchto otázek osvětlit. Jsou to Závěrečná zpráva Pracovní skupiny článku 12 "Přispění k výkladu přísné ochrany druhů" (Contribution to the interpretation of the strict protection of species) a "Pokyny pro přísnou ochranu živočišných druhů v zájmu Společenství stanovené směrnicí o stanovištích 92/43/EHS – návrh 5" (Guidance document on the strict protection of animal species community interest provided by the Habitats Directive 92/43/EEC – draft version 5); oba dokumenty z dubna 2005.

Závěrečná zpráva ve své úvodní částí podtrhuje potřebu, aby směrnice o stanovištích přijala pragmatický a flexibilní přístup: "je nezbytné zajistit praktickou implementaci, která bude založena na veřejné podpoře a která se vyhne zbytečným konfliktům, které by mohly narušit hlavní cíl směrnice". Významnost tohoto faktu pro danou záležitost byla dále zdůrazněna tvrzením, že "pracovní skupina musí detailně prozkoumat možnosti flexibilního přístupu k ochraně druhů uvedených na seznamu Přílohy IV, které jsou běžné nebo hojné například v regionálním nebo celonárodním měřítku".

Použití odchylky závisí na příslušných národních orgánech za předpokladu dodržení tří podmínek. První podmínkou je prokázat důvod pro tuto odchylku. Jádro tohoto důvodu je odvozeno z výkladu pěti možných situací, při kterých článek 16 povoluje odchylku. Tyto situace zahrnují následující:

"v zájmu ochrany rostlin a živočichů žijících ve volné přírodě a ochrany přírodních stanovišť";

"za účelem zabránění vážným škodám, způsobeným obzvláště na plodinách, hospodářských zvířatech, lesích, v rámci chovu ryb, na vodních zdrojích a jiném druhu majetku";

v zájmu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti nebo z jiných vážných důvodů prvořadého veřejného zájmu, včetně společenských a ekonomických důvodů a přínosu nejvyšší důležitosti pro životní prostředí";

pro účely výzkumu a vzdělání, obnovy populace a navrácení těchto druhů do volné přírody a pro chovné činnosti nezbytné pro tyto účely, včetně umělého rozmnožování rostlin";

pro umožnění odběru nebo chovu určitých jedinců druhů uvedených na seznamu Přílohy IV v omezeném množství stanoveném příslušnými národními orgány a to za přísně sledovaných podmínek, na základě výběru a pouze v určitém rozsahu".

Při pochopení otázek ochrany velkých masožravců je po Evropě možné vidět přítomnost všech těchto argumentů v určitých situacích. Odůvodnění (a) bude pravděpodobně zřídka použito, ale existují potenciální situace, kdy by vzácné druhy dravců mohly být místně ohroženy hojnějšími druhy masožravců (Kojola et al. 2004). Odůvodnění (d) bude pravděpodobně relevantní pouze v případě, budou-li jedinci použiti pro ochranné účely formou přenosu (Breitenmoser et al. 2001). Lov velkých masožravců výslovně pro výzkumné účely budou komise pro etiku výzkumu v moderní Evropě těžko považovat za přijatelné – ale samozřejmě pro výzkum nebudou bránit využití uhynulých zvířat a vzorků ze zvířat usmrcených z jiných oprávněných důvodů. Ve skutečnosti by určitý počet takto využitých jedinců měl být podporován. Odůvodnění (b) bude pravděpodobně nejčastěji využitým z důvodu potenciálu velkých masožravců způsobovat škodu na hospodářských zvířatech (zejména ovcích a částečně ochočených sobech) a ochočených domácích zvířatech. Rozhodujícím prvkem je zde tvrzení, že odůvodnění má zabránit vážným škodám a ne pouze reagovat na škody již způsobené. Pracovní skupina tento výklad odsouhlasila15. Proto by toto odůvodnění mohlo být použito jak při pokusu o výběrné odstranění určitých jedinců, kteří jsou podle všeho zodpovědní za nepřiměřené škody na hospodářských zvířatech (tzv. "problematických jedinců), tak pro udržení zvěře mimo určité oblasti s velkým množstvím hospodářských zvířat, nebo udržování stavů masožravců na přijatelné úrovni vzhledem ke škodám způsobeným na hospodářských zvířatech. (Linnell et al. 1999, 2005; Odden et al. 2002; Sagřr et al. 1997; Stahl et al. 2001). Je těžké určit, kolik škody tvoří škody vážné, jelikož to bude záviset na úrovni místní přijatelnosti, ale musí to být bráno vážně. Odůvodnění (c) by též mohlo být použito pro omezení škod na hospodářských zvířatech a potenciálně i volně žijících druhů zvěře, pokud by se ukázalo, že jsou tyto aktivity v prvořadém veřejném zájmu. Bude ale pravděpodobněji použito pro odstranění vzteklých, agresivních, navyklých nebo jinak specifických jedinců, kteří vykazují nežádoucí chování. Též lze říci, že toto odůvodnění zahrnuje případy, kdy je skutečný lov potřebný pro přijetí velkých masožravců místním venkovským obyvatelstvem. Nakonec odůvodnění (e) by mohlo být použito pro šetrně přizpůsobený lov. Lotyšsko použilo pro své neustálé lovy rysa právě toto odůvodnění (Ozolins 2001) a pracovní skupina článku 12 poukázala na tento příklad jako na úspěšné odůvodnění odchylky. Jinými slovy, bude pravděpodobně existovat mnoho situací, kdy bude použito jedno nebo více z těchto odůvodnění.

Druhou podmínkou je potřeba prokázat, že neexistuje "jiná uspokojivá alternativa" než odchylka, což je v tomto případě lov. Tato otázka bude s největší pravděpodobností probírána v případech, kdy jsou požadovány odchylky pro omezení škod na hospodářských zvířatech. Existuje mnoho vyzkoušených a důvěryhodných metod, které jsou prokazatelně schopny snížit škody způsobené na hospodářských zvířatech na velmi nízkou úroveň (Linnell et al. 1996; Breitenmoser et al. 2005). Ale jejich zavedení do mnoha systémů chovu hospodářských zvířat může vyžadovat větší a velmi nákladné změny v chovatelských postupech. Zůstává otevřenou otázkou, zda mohou být ekonomické bariéry považovány za argument pro "neuspokojivou alternativu". Pracovní skupina článku 12 jasně prohlásila, že podle principu subsidiarity je rozhodnutí o tom, co je uspokojivé, věcí jednotlivých národních právních systémů ("V souladu s principem subsidiarity je úkolem příslušných národních orgánů učinit potřebná srovnání a zhodnotit alternativní řešení". str. 60). Pracovní skupina ale zdůraznila, že odchylka je krajním a omezených řešením problému ("V případě faktorů, podle kterých by měla být hodnocena existence jiných uspokojivých řešení, je toto otázkou národního soudu. Posouzení, zda je alternativa v dané konkrétní situaci uspokojivá či nikoliv, musí být založeno na objektivně ověřitelných faktorech, jako jsou vědecké a technické poznatky. Kromě toho, pokud konečné zvolené řešení zahrnuje odchylku, musí být objektivně omezeno na rozsah nezbytný k vyřešení daného problému nebo situace" (str. 60)).

Třetí podmínkou je potřeba prokázat, že odchylka nebude mít žádný negativní dopad na stav ochrany druhů. Pracovní skupina vysvětlila, že by měl tento proces nejprve objasnit stav ochrany druhů a poté analyzovat dopad odchylky na tento stav. Pokyny též zdůrazňují, že bychom si při tomto hodnocení měli být vědomi několika úrovní, ale že úroveň populační by měla být prioritou – pokyny výslovně dávají příklad širokého spektra obratlovců s přeshraničními populacemi. Ohledně ochrany velkých masožravců pracovní skupina též prohlašuje, že pro udělení odchylky není nezbytně nutné, aby byl cílový stav příznivý z hlediska ochrany16, ale že podle principu proporcionality musí být za takovýchto okolností argumenty velmi silné a jednání velmi omezené. Pracovní skupina článku 12 též zdůraznila, že je vysoce žádoucí mít k dispozici detailní plány ochrany/péče k zamezení jakýchkoliv nežádoucích dopadů. Toto je hlavní argument pro vypracování plánů péče na úrovni přeshraničních populací s tím, že se doporučuje, aby populace byla nejadekvátnějším měřítkem pro hodnocení tohoto dopadu a že mnoho evropských populací velkých masožravců je přirozeně přeshraničních. Ve skutečnosti jsou plány péče na úrovni populací nezbytné k zajištění toho, aby celkový počet daných odchylek neměl negativní dopad. U populací, kde byl hodnocen příznivý stav z hlediska ochrany pomocí přístupu kvantitativní analýzy životaschopnosti populace (PVA), může být užitečné vypracovat model dopadu navrhovaných managementových opatření na riziko vyhynutí.

Pokud shrneme výše uvedené, článek 16 stanovuje rámec pro povolení regulace stavu zvěře lovem a také pro udržování tradičních loveckých aktivit co se týká druhů uvedených v Příloze IV, pokud jsou dodrženy tři podmínky. Jako reakce na požadavek umožnit lov vlka, který byl formálně zapsán na seznamu v Příloze IV, bylo v roce 2003 při společném jednání Evropské komise a Správy autonomní oblasti Kastilie a León (Junta de la Castilla y León) ve Španělsku konstatováno následující: "Tam, kde jsou zřízeny Akční plány, které zajišťují příznivé stavy vlků z hlediska ochrany, poskytuje článek 16 směrnice o stanovištích dostatek flexibility pro to, aby bylo umožněno požadované udržování populací. To může zahrnovat i povolení kontrolovaných plánů lovu". Bernská úmluva, která též umožňuje takovou flexibilitu, je v tomto ohledu velmi podobná (Shine 2005).

7. vypracování plánů péče na úrovni populací

V této části uvedeme několik metodik jak k procesu, který by měl být použit, tak k požadovaným produktům. Potřeba přeshraniční spolupráce se bude týkat jak mezinárodních hranic tak hranic mezi jednotlivými státy / autonomními regiony v rámci federálních národů (např. Španělsko, Německo, Rakousko). Z důvodu stručnosti textu se budeme zabývat pouze případem mezinárodní spolupráce, ale vše, co je platné pro tuto přeshraniční mezinárodní spolupráci, platí též pro vnitrostátní případy.

7.1 Proces

Nejdůležitějším prvkem je integrovat proces s produktem. Myšlenkou procesu je vyvinout produkt a účastníci tohoto procesu by měli mít určitý skutečný vliv na formu tohoto produktu. Zkušenosti z celé Evropy ukazují, že dobrý proces může lidem pomoci produkt přijmout a že dokonce i ten nejlepší produkt nemusí být přijat, pokud byl proces narušen. Poskytovat prostor pro účast veřejnosti a/nebo zájmových skupin je naprosto zásadní, ačkoliv existuje mnoho modelů účasti a různé modely budou ideální pro různé situace. Obecně můžeme říci, že čím je téma kontroverznější, tím stoupá potřeba otevřeného procesu.

Ačkoliv je třeba účasti veřejnosti / zájmových skupin, není možné jim nabídnout jednání z prázdného listu. Směrnice o stanovištích, jiné mezinárodní dohody, jako jsou Bernská a Bonnská úmluva, a široká škála národních a místních zákonů, poskytují předpoklad pro ochranu velkých masožravců. Proto není diskuze o tom, zda by měli být masožravci zachováni, ale měla by být o tom, jak dosáhnout tohoto cíle nejlepším způsobem.

Mělo by být zdůrazněno, že cílem je vytvořit technický nástroj pro péči – tzn. plán péče a ne dokument o politice, poněvadž politika již existuje. Proto je velmi pravděpodobné, že bude pouze třeba, aby výsledný dokument spíše podepsala příslušná ministerstva než parlament, mimo případů, kdy parlament vyjádří podrobný postoj k určitým otázkám.

Bude třeba dvou paralelních procesů. Vnější mezinárodní proces bude muset být veden současně s vnitřními národními procesy. Avšak v případech, kdy bude již správný národní proces pro vytvoření národního plánu péče dokončen, nemusí být třeba vést rozsáhlý proces jako v případech, kdy předtím nebyl žádný proces na národní úrovni. Mezinárodní proces by měl usilovat o harmonizaci stávajících národních plánů a poté se obrátit na své zainteresované strany a projednat všechny požadované změny. Pro země s federálním uspořádáním je nezbytné, aby byly odpovídající státy zahrnuty do procesu jednání se sousedící cizí zemí.

Mnoho evropských populací velkých masožravců se nyní zvětšuje. Kromě toho je v Evropě několik regionů, kde se velcí masožravci nevyskytují, ale které budou hrát klíčovou roli při zajištění propojenosti mezi sousedícími populacemi v budoucnosti. Z toho důvodu je důležité zapojit do procesu správní agentury v oblastech sousedících se současným rozšířením zvěře. Tyto oblasti totiž brzy budou zaznamenávat výskyt pohybujících se jedinců.

Facilitace je zcela zásadní. Jakékoliv fórum s účastí veřejnosti, zájmových skupin nebo různých správních agentur musí být podpořeno kvalifikovaným a neutrálním facilitátorem. V případech nějakých neshod o základních faktech nebo jejich výkladu může být žádoucí svolat malou skupinu mezinárodních expertů, aby zhodnotila dostupná data.

V rámci každé populace velkých masožravců by měla vždy jedna země nebo stát mít vedoucí roli. To by mohla být buď země, která má největší výskyt masožravců nebo ta, která má ze spolupráce největší užitek.

Dosažení dohody bude usnadněno, pokud Komise poskytne pobídky. Pravděpodobně nejzajímavější pobídkou bude, že spolupráce umožní větší flexibilitu a svobodu při péči o zvěř. Například, pokud může být o populaci pečováno jako o celek, zkvalitní se příznivý stav z hlediska ochrany (FCS) a účastnické země budou mít možnost lepší, místně přizpůsobené flexibility ve spravovaných segmentech populací. Možnost změny vyhlášení určitých druhů v určitých populacích nebo ujasnění přijatelných managementových opatření u stávajících vyhlášených druhů by též podpořila spolupráci. Poskytování centrálních fondů (tzn. prostřednictvím Programu rozvoje venkova nebo LIFE+) pro vyrovnání některých vysokých nákladů na zachování velkých masožravců by též posílilo spolupráci, pokud by tyto fondy byly podmíněny přijetím plánů péče.

Zachování velkých masožravců vyžaduje spolupráci mezi různými sektory. Jakéhokoliv účinného procesu plánování se proto musí účastnit zástupci životního prostředí, zemědělství, lesnictví, turismu a infrastruktury/dopravy.

Většina početných populací velkých masožravců v Evropě se vyskytuje na územích nečlenských zemí EU. Tyto země musí být zapojeny do procesu prostřednictvím nových diplomatických přístupů, jelikož mohou být o spolupráci spíše pouze požádány, nikoliv, že by tato od nich mohla být požadována. Pokud by též Bernská úmluva mohla tyto metodiky přijmout, mělo by být možné podpořit účast zemí, které jsou signatáři této úmluvy. Doporučení sekretariátu Bernské úmluvy č. 115 (2005) o ochraně a péči o přeshraniční populace velkých masožravců již učinilo mnoho pro podporu tohoto procesu. Pro klíčové země, které nejsou signatáři Bernské úmluvy, může být nutné hledat jiné pobídky pro to, aby se procesu dobrovolně účastnily. Bonnská úmluva může být jednou z vhodných platforem k prozkoumání, jakož i Úmluva o biologické rozmanitosti.

Může být užitečné pomoci účastníkům představit si následky různých rozhodnutí nebo managementových alternativ a zajistit tak, aby na každém semináři byly nějaké GIS vizualizace pro znázornění rozšíření velkých masožravců a potenciálních stanovišť. Též může být užitečné disponovat několika populačními modely, na kterých lze ukázat následky různých velikostí populace a managementových opatření. V poslední řadě by tato kombinovaná modelová cvičení mohla být propojena s určitými daty o plánech rozvoje infrastruktury, trendech ve využití půdy člověkem a trendech v lidské populaci (např. Westley & Miller 2003). Toto celkové modelové prostředí by mohlo pomoci představit si dopad alternativních strategií a scénářů péče. Účinné využití těchto nástrojů vyžaduje určité plánovaní před samotným seminářem – ale mělo by být velmi účinné, aby zahrnulo to množství různých pohledů, které musí být v účinném plánování vyvážené. Tento přístup by též měl pomoci předávat vědecké poznatky směrem k rozhodovacím orgánům a správcům.

Zatímco tyto plány mohou být záležitostí jednoho druhu, v oblastech kde se vyskytují dva nebo více druhů velkých masožravců by bylo logické zvážit vypracování plánu pro více druhů. Minimálně by měla být zvážena možná součinnost. Různé druhy jsou ale spojovány s různými nároky na životní prostředí a různými konflikty. Vlk je v tomto ohledu nejkontroverznější a rys naopak nejméně.

Mělo by být zdůrazněno, že tyto plány péče představují soubor minimálních otázek, na kterých se příslušné agentury, které sdílí tyto populace, musí dohodnout, aby byl zajištěn účinný přístup na úrovni populací. Je třeba zdůraznit, že zásady péče se u jakékoliv dané populace mohou značně lišit, pokud je celkový plán koordinován směrem ke společnému cíli udržení a zlepšení daného příznivého stavu z hlediska ochrany. Potenciál umožnit flexibilní péči by měl být velkou motivací při hledání kompromisů.

Je nejdůležitější dosáhnout tohoto typu plánu péče u oddělených populací (definovaných v tabulkách 1–4), které se více či méně vyskytují kontinuálně přes hranice. Je však též důležité zvážit propojenost mezi populacemi k vytvoření širší metapopulace. Proto by měly být koordinovány různé procesy pro různé populace. V případech, kdy určitý počet oddělených populací spadá do oblasti již existujících tradic spolupráce – jako jsou Alpská úmluva a koncept SCALP17 týkající se rysa – může být vhodné koordinovat proces pro všechny populace, které do této oblasti spadají.

7.2 Produkt

Níže je uveden návrh vzoru pro témata, která by přeshraniční plán péče měl zahrnovat. Měly by se skládat ze tří částí, které se zaměří na podklady, formulaci měřitelných vyslovených cílů daných v čase a prostoru a soubor opatření, která jsou nezbytná pro dosažení těchto cílů.

Název

Vysvětlivky

1. Podklady

Tato část shrnuje podklady o specifické populaci a jejím metapopulačním kontextu. Jejím záměrem je sloužit jako odkaz na odůvodnění cílů a souvisejících opatření, které jsou uvedeny dále v dokumentu, a zvýšit transparentnost, důvěryhodnost a pevnost hlavního cíle. Nárys podobností a rozdílů okolností mezi různými územně správními celky je důležitý. Bude zahrnovat následující pododdíly.

1.1 Definice populace

Popisuje zeměpisné hranice populace, kde je to možné, rozlišuje mezi (1) rozšířením reprodukční části populace, (2) celkovou rozlohou běžného trvalého výskytu jedinců a (3) oblastmi, kde se jednotlivci, například ve smyslu disperze, občas vyskytují. Pokud je rozšíření jedinců populace ve shlucích, je třeba tyto populační segmenty popsat.

1.2 Územně správní celky

Popisuje stávající územně správní celky – jako jsou území vymezená národními nebo regionálními hranicemi, území volně žijících populací rostlin a živočichů, nebo chráněné oblasti, které pokrývají rozšíření daných druhů.

1.3 Popis populace

Popisuje historii, stav, trendy a ekologii populace. Pokud jsou dostupná jakákoliv data o demografických parametrech (reprodukce nebo mortalita), měla by být sbírána a prezentována. Zrovna tak by měla být sbírána co nejpodrobnější data o populačních trendech v čase a o skutečném lovu, a to v co možná největším prostorovém měřítku. Zvláštní důraz by měl být kladen na popis použitých metod průzkumu / monitorování / sčítání, aby bylo možné vyhodnotit kvalitu dat.

1.4 Popis stanoviště

Popisuje kvalitu stanovitě uvnitř zeměpisných hranic populací a v okolních oblastech, kde je možné další rozšíření. Představuje data o antropogenních parametrech (lidská populace, infrastruktura, zemědělství, využití půdy) a biologických parametrech (lesnatost, rozšíření druhů sloužících jako potrava).

1.5 Kontinentální kontext

Popisuje stávající a potenciální propojení se sousedními populacemi uvnitř metapopulace. Hodnotí důležitost této populace v rámci evropského kontextu – jak ve smyslu počtu tak propojenosti.

1.6 Současná péče

1.6.1 Právní stav a režim péče

Popisuje současná managementová opatření uvnitř každého územně správního celku.

1.6.2 Škody a konflikty

Shrnuje data o různých konfliktech, které se vyskytnou a způsobech, kterými byly zmírněny.

1.6.3 Překážky v ochraně

Identifikuje hlavní hrozby, omezující faktory a překážky při úspěšné ochraně v regionu. Pro strukturu diskuze na toto téma by mohla být použita metoda SWOT nebo DSPIR.

1.6.4 Stav ochrany

Shrnuje stav ochrany populace a jakákoliv ochranná opatření, která byla v poslední době přijata pro zlepšení toho stavu.

2. Definice cílů

Tato část rozvíjí celkovou vizi i časově a prostorově specifické a měřitelné úkoly a cíle, kterých se plán snaží dosáhnout. Tato část obsahuje následující pododdíly.

2.1 Určení celkové vize

Rozvíjí společnou celkovou vizi o ochraně velkých masožravců v regionu18. Tento pododdíl by též mohl zahrnovat prohlášení o ochraně velkých masožravců a měl by se vztahovat na další cíle