Nainstalujte si prosím Flash Player.

Snižování škod zvěří na lese

Výzkum | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

Snižování škod zvěří na lese

Ing.František Havránek,CSc.

Doc.MVDr.Karel.Bukovjan,CSc.

Ing.René Czudek,Ph.D.

.

Zvěř jako součást krajiny

Historické změny v krajině, které proběhly během staletí výrazně ovlivnily a pozměnily životní prostředí myslivecky významných druhů zvěře. V průběhu, relativně krátké doby došlo ke změnám, které snížily potravní nabídku zvěře a omezily uspokojování jejích životně důležitých potřeb. Příčinou těchto změn v krajině byl především nástup nového způsobu hospodaření v zemědělství a v lesním hospodářství. Tyto změny se nevyznačovaly ani tak jiným zastoupením dvou hlavních typů životního prostředí jednotlivých druhů zvěře, ale změnou struktury jejich vegetačního krytu. Tak například celková výměra Českých zemí v roce 1833 činila 5,501 milionů hektarů a v roce 1996 - 5,278 milionů hektarů. Z toho výměra zemědělské půdy v roce 1833 byla 3,140 mil. ha a v roce 1996 - 2,833 mil. ha. Zastoupení luk a pastvin přitom bylo výrazně vyšší v roce 1833 – 0,811 mil.ha, než v roce 1996 – 0,618 mil. ha. Naopak výměra lesní půdy vzrostla z 1,333 mil. ha v roce 1833 na 1,769 mil. ha v roce 1996. Pro dokreslení situace se podívejme na vývoj počtu obyvatelstva na hodnocené ploše. V roce 1833 byla hustota obyvatel 66 obyvatel/1 km2, v roce 1996 to bylo 119 obyvatel na km2. Ve skutečnosti je však počet obyvatel v zemědělské krajině téměř shodný s počtem obyvatel v roce 1833. V zemědělské a lesní výrobě dnes pracuje podstatně méně osob a v tomto směru se lidské aktivity nepochybně snížily. Pro obě základní prostředí (lesní biocenóza a prostředí kulturních stepí a polí) je dnes charakteristické velkoplošné a monokulturní hospodaření. V zemědělské výrobě došlo ke zvyšování výměr jednotlivých produkčních ploch. Tím je značně snížena pestrost vegetace, chybí dostatek krytů pro zvěř, dochází k výrazným teplotním výkyvům (narušené mikroklima) apod. V lesním hospodářství se monokulturní porosty staly pro zvěř neatraktivní (zvláště vnitřní území velkých celků). Snížila se pestrost bylinného patra, tím byla omezena potravní nabídka i možnost krytu pro zvěř. Výrazně se snížila kvalita stanovišť v ekotonech - rozhraních (pole x les, pole x pole, les x les). Délka ekotonu les x pole se současné krajině snížila o jednu čtvrtinu až polovinu a přitom se jedná o prostředí s nejvyšší kapacitou pro většinu druhů lovné zvěře. Všechny tyto negativní faktory se promítly do početních stavů drobné zvěře a jejích predátorů. Z pohledu myslivecky významných druhů se drastické snížení početních stavů týká především koroptve a zajíce. Naopak vzhledem k vysoké ekologické toleranci (trofické i topické) většiny druhů spárkaté zvěře, vytlačení velkých predátorů a nízkému odlovu, který byl napřen do jiných populačních struktur, než přirozená mortalita, došlo k jejich populační explozi.
Početní stavy zvěře a jejich vývoj v průběhu posledního století byly podrobně sledovány a evidovány. O jejich vývoji nejlépe vypovídají hodnoty, udávající výši celkových ročních úlovků. Přitom je třeba si uvědomit, že pod pojmem chov zvěře bylo v polovině devatenáctého století míněno především držení spárkaté zvěře v oborách, kde bylo loveno více než 4/5 celkového objemu. Tak například v roce 1894 bylo v Českých zemích loveno 3 566 kusů zvěře jelení, 2303 zvěře daňčí, 0 zvěře mufloní, 25 428 kusů zvěře srnčí a 996 kusů černé zvěře, v roce 1994 to bylo 16 332 kusů zvěře jelení (4x více), 6 384 kusů zvěře daňčí (2x více), 6 914 kusů zvěře mufloní, 105 190 kusů zvěře srnčí (4x více) a 37750 kusů zvěře černé (38x více). Jak již bylo zmíněno bylo v polovině devatenáctého století z 1000 ulovených kusů jelení zvěře loveno ve volné přírodě jen 180 kusů. Byl zastáván názor, že při hustotě jelení zvěře menší než 1 ks/300 ha nevznikají prakticky žádné škody na zemědělském nebo lesním majetku (Vereinsschrift fur Forst, 1858). Pro srnčí zvěř uvádí stejný zdroj, že odlovy 20 000 ks ročně odpovídají jarním kmenovým stavům v počtu 1 ks/810 ha, tj. 1,2 ks/ 1000 ha. Je tedy zřejmé, že dnešní stavy spárkaté zvěře několikanásobně převyšují početní stavy zvěře v minulých staletích. Jejich nárůst gradoval především v období let 1948 – 1989. Těžiště chovu spárkaté zvěře, kromě srnčí, přitom dříve spočívalo v oborních chovech. Jak již bylo zmíněno, kvalita stanovišť zvěře je ovlivňována změnami charakteru pobytu lidské populace v krajině. Zatím co „pracovní“ pobyt zde se většinou snížil, naopak v rekreačně zajímavých, lesnatých oblastech, dochází k silným sezoním invazím rekreantů. Přitom právě lesní druhy (jelen, tetřev atd.), jsou na rušení a nabourávání cirkadiálních rytmů velmi citlivé a reagují buď nestandardním chováním (zvýšené škody na lese – jelen) nebo mizí (tetřev). Řešením situace současné situace spočívá ve zvýšení biodiverzity prostředí a vybalancování jednotlivých složek prostředí. Systémové metody řešení jsou v současnosti v podstatě známé, a pro jejich realizaci se budou v nastávajícím období otevírat nové možnosti (útlum zemědělské výroby).
Na druhé straně je třeba si uvědomit, že krajina se neustále vyvíjí pod dlouhodobým působením globálních faktorů (například klima), jejichž význam lze v rámci jednoho století jen stěží specifikovat. Z hlediska myslivosti jsou zajímavé dlouhodobé pulzace areálů rozšíření řady druhů. Tak například u zajíce došlo v 19. století k zásadnímu pohybu na východ euroasijským kontinentem. Ve 20. století jsme zaregistrovali expanzi poláka chocholačky na území Čech ze severu a hrdličky zahradní z jihu. Naopak areál tetřevovitých se v posledních desetiletích počal smršťovat do svého centra. Je proto třeba si uvědomit, že pouhá konzervace doposud zachovaných přírodních biocenóz, eventuálně snahy o návrat do roku X, nejsou reálným řešením. Při současném narušení autoregulačních mechanizmů ekosystémů a v důsledku měnícího se antropogenního tlaku, je zřejmé, že kulturní krajina se bude vyvíjet do nových forem. Jednotlivé trendy, jak prostředí tak populací zvěře, pak bude třeba cíleně regulovat. Je zřejmé, že současný stav lesních ekosystémů, hlavních stanovišť spárkaté zvěře, zdaleka neodpovídá přirozené – přírodní struktuře a kvalitě (viz mapa č.1 a mapa č.2), i když zastoupení lesa v krajině, v rámci České republiky má dlouhodobě spíše narůstající trend. V lesnictví, podstatně dříve než v zemědělství, došlo v zájmu člověka – produkce dřeva, k likvidaci přirozených společenstev, která byla nahrazena rozsáhlými, umělými monokulturami, většinou jehličnatých dřevin. Především ve vyšším věku těchto kultur pak dochází k výraznému snížení biodiverzity a blokaci velké části lesní krajiny pro řadu původních druhů rostlin a celých společenstev – fytocenóz. Takovýto výrazný antropogení zásah do krajiny samozřejmě postihuje i zoocenózy a to ještě výrazněji, než výše zmiňovaná rostlinná společenstva. Populace živočišných druhů se totiž obecně vyznačují nižší stabilitou a setrvačností než dynamika fytocenóz. Velcí býložravci, v našich podmínkách především jelen lesní, byli harmonickou součástí přírodních ekosystémů, dnes vzhledem k narušení stavu společenstev, dochází k problematickému pastevnímu tlaku na některé složky umělých i přírodních fytocenóz.

Historie vzniku a hodnocení škod zvěří na lese

O škodách zvěří můžeme nalézt zmínky již ve velmi starých literárních pramenech. Snad poprvé je tento fenomén zmíněn v šestém století po Kristu v Lex Salica. Podrobněji se s touto problematikou setkáme například v Sachsen Spiegel (13.století). V té době byly ovšem největším problémem škody zvěří na polích a významným problémem byly také škody působené predátory na domácím zvířectvu. Například H.F.v.Fleming (1749) píše o škodách černou zvěří. Uvádí, že tlupa sestávající z kňoura, bachyně a selat dokáže za jednu noc zničit roční produkci jednoho zemědělce. Poškozování lesa jelení zvěří je zachyceno například na obraze Petruse de Crescenia z roku 1583, kde je zobrazeno vytloukání jelenů na stromech.
Škody jelení zvěří se objevily i v díle Shakespeara (1607), ve hře Antonius a Cleopatra. Cézar se zde zmiňuje v jednom příměru o ohryzávání kůry jeleny, v době kdy jim pastva zapadne sněhem.
Se začátkem intenzivního lesnictví v osmnáctém století postupně vzrůstala pozornost věnovaná působení zvěře na les. Například Carlowitz v roce 1713 konstatuje, že zvěř poškozuje stromy a způsobuje tak jejich nemoci. V devatenáctém století pak problematika škod zvěří na lesních porostech přestává být tak aktuální, neboť proběhlo výrazné snížení stavů zvěře nebo dokonce její totální likvidace. V následujícím století již byla škodám zvěří opět věnována větší nebo menší pozornost, a to jak v praxi tak v literatuře. Řešení problému je hledáno jednak ve zlepšování kvality prostředí a především v přikrmování spárkaté zvěře, stejně jako ve snižování stavů. Ve skutečnosti však byly škody iniciovány především stavem lesů, jejich úživností a strukturou, která vyvolávala nežádoucí koncentrování zvěře na vybraných stanovištích. V roce 1960 konstatoval profesor F.Nusslein, že škody zvěří nejsou jednostrannou záležitostí lesníků nebo myslivců a není žádným velkým uměním pěstovat les bez zvěře, stejně jako není problém chovat zvěř bez ohledu na její působení na prostředí. Umění je obojí spojit. Takový ideální stav by měli zakládat již zákonodárci, výzkum a především praxe. V současnosti jsou škody spárkatou zvěří jistě nejvýznamnější ve skupině biotických faktorů, které poškozují les. V historii však byly zaznamenávány i škody, které se nám v současnosti zdají snad i kuriózní. Patří sem třebas škody tetřevovitými ptáky, především tetřevem a tetřívkem, které spočívaly v oštipování pupenů a letorostů na jehličnatých i listnatých stromech. Tak ve Schvarzwaldu bylo v zimě 1881/82, ve školce poškozeno 40 tisíc dvouletých sazenic, z celkového počtu sedmdesáti tisíc. Také v záznamech Městských lesů Domažlice najdeme zprávy o značném poškození mladých porostů tetřevy. Zmíněné porosty ještě dnes existují. Nejatraktivnější jsou pro tetřevy mladé borovice, jedle, douglasky, smrky nebo modříny.
Také problém škod veverkami již dnes není v našich lesích aktuální, přestože existovaly i ve střední Evropě oblasti, kde byl evidován sběr 11% semen stromů veverkami, nemluvě o ukusování terminálů a letorostů. Ve třídě do 3m výšky bylo zjišťováno poškození až u 78% jedinců. Kromě toho veverky okusují mladou kůru formou spirály, nebo kroužkováním. To se týká hlavně modřínů, borovic, jedlí nebo smrků.
Historicky a nyní nově, se objevují škody bobrem. Některé práce uvádějí, že bobří rodina spotřebuje za zimu asi 20 m3 dřeva, které je „těženo“ ve vzdálenosti maximálně 100 m od břehu.
Dalším druhem, který se podílel a podílí na poškozování lesa, i když v omezené míře, je zajíc. V jeho potravě se vyskytuje až 5,5% dřeva. Okusuje letorosty jehličnanů a listnáčů především ve zmlazení. V současnosti je tato činnost zajíců opomíjena a veškerý okus je přičítán pastvě spárkaté zvěře. Ve skutečnosti však i při poměrně nízkých stavech zaječí zvěře se tato může poměrně významně podílet na poškozování mladých stromků. Proto je dobře umět okus zajíců, králíků a spárkaté zvěře rozlišit (v řadě zemí nemusí nájemce škody zajícem platit – na rozdíl od škod spárkatou zvěří). Okus spárkaté zvěře je většinou veden horizontálně a okraje jsou roztřepené, naopak letorost ukousnutý zajícem se podobá řezu nožem a výhonky zůstávají často ležet vedle stromku. Okus zajíce a králíka lze rozlišit obtížněji, v průměru je stopa po řezácích zajíce široká 7 mm, po řezácích králíka 6 mm. Také škody na lese a ovocných stromech, které působí králík byly zaznamenány v literatuře již před staletími. Konkrétně již v sedmnáctém století. Pro ochranu kultur před králíkem popřípadě zajícem je třeba používat pletiva s oky maximálně 60-70mm širokými. Některá, v současnosti prodávaná pletiva, přesto že jsou v dolní části zahuštěná jsou pro králíky a zajíce prostupná. Posledním z druhů, které významně ovlivňovaly a ovlivňují vývoj lesa, především jeho obnovu, jsou myšovití. Jejich působení na les se realizuje především konzumací semen, jejíž celkový objem je určován populační dynamikou hlodavců. V různých oblastech a různými vědeckými pracovišti je odhadován podíl zničených semen od 34% do 78%.

Zažívací aparát zvěře, výživa zvěře a nárůst škod zvěří

Volně žijící spárkatou zvěř lze dle anatomie trávicího ústrojí rozlišit do dvou základních skupin s naprosto odlišným typem trávení. Jedná se o skupinu přežvýkavců, kteří mají složitý systém předžaludků kam řadíme zvěř srnčí a vysokou včetně podruhů siky, zvěř daňčí, mufloní, kamzičí či ojediněle, v oborních chovech se vyskytující kozu bezoárovou. Naprosto odlišná je pak po stránce morfologie a samotného trávení skupina zvěře s jednoduchým žaludkem, kam řadíme především prase divoké, všechny srstnaté predátory, zajícovce a hlodavce. Složitý trávicí aparát se u přežvýkavé zvěře skládá z předžaludků, vlastního žaludku, který nazýváme slézem a z různě dlouhého střevního systému. Je velký rozdíl mezi celkovou délkou střev, hmotností a délkou jedince jednotlivých druhů zvěře. Například u zvěře srnčí je velikost těla k bachoru vyjádřena 6%, u zvěře jelení je to více jak 2x tolik (15 %). Tím je dán rozdílný typ trávení, odlišné potravní nároky a příjem potravy u těchto druhů zvěře.
Charakteristika zažívacího aparátu přežvýkavé zvěře - prvním předžaludkem je kapacitně největší bachor, který se skládá z bachorové předsíně, z bachorových a slepých vaků. Předěl mezi částmi tvoří bachorové pilíře. Stěna bachoru je buďto po celé ploše pokryta přibližně stejně velkými papilami klků (srnčí zvěř) existují i části bachoru bez nich a mají různý tvar či velikost (jelen, daněk aj.). Plocha papil podléhá sezonním výkyvům a to odlišně u jednotlivých druhů zvěře. Resorbční plocha se tak může 4-12x zvětšovat. Ke správné funkci bachoru je nutné dobré a dlouhodobé prosliňování, jak přijaté tak i zpětně z bachoru rejekované potravy. U srnčí zvěře lze slinami podstatně ovlivnit i výkyvy v acidobazických poměrech v předžaludcích. V bachoru je různé množství bachorové tekutiny, ve které jsou přítomny bakterie trávicí složité cukry a celulózu, nálevníci, plísně, houby a kvasinky. Počet baktérií se u zvěře srnčí udává v průměru okolo 3 miliard v 1 ml bachorové tekutiny a u zvěře jelení pak zhruba o třetinu nižší. Je nutno si uvědomit, že složení bachorové tekutiny a dílčí zastoupení jednotlivých složek podléhá jak sezónním změnám, tak i změnám v návaznosti na strukturu přijímané potravy. Bakterie tvoří enzym celulázu, která natravuje balastní složky přijímané potravy. V bachoru přežvýkavců se vyskytuje až 60 druhů odlišných bakterií. Přeměňuje se zde 55-82 % dusíkatých látek obsažených v přijaté potravě na mikrobiální bílkovinu, která se skládá z 15-20% nálevníků a 75-89 % vlastních bakterií. Jiná situace je v případě nálevníků, kteří mimo trávení vlákniny ,bílkovin a sacharidů čeří a výří bachorovou tekutinu. Těch je udáván větší výskyt u zvěře jelení oproti zvěři srnčí. Bachorové houby se normálně vyskytují v bachorové tekutině u všech druhů přežvýkavé zvěře a jejich význam spočívá v narušování rostlinných pletiv pro další využití bakteriemi. Plísně které se dostávají do trávícího traktu sekundárně, s přijatou potravou lze považovat za nežádoucí část mikroflóry, vzhledem k možným negativním účinkům.
Dalším samostatným oddílem trávící soustavy přežvýkavců je čepec, jehož povrch je tvořen různě velkými mnohoúhelníky, připomínající např. voštiny. Na čepec navazuje kniha s různě četnými a velikostně odlišnými listy. Vlastní trávení probíhá ve žlaznatém slezu. Odtud přechází zaživatina volně střev, kde probíhá další trávení a rezobce živin přes střevní stěnu do krve a odtud do detoxikačního orgánu, kterým jsou játra. Jednoduchý trávicí trakt má například prase divoké. Tento druh zvěře je vázán v období růstu na živočišnou bílkovinu a to do váhy zhruba 40-50 kg. Pak začíná převažovat příjem rostlinné složky. V současných ekologických podmínkách a vzhledem k nabídce potravy v našich honitbách, je možné považovat divoká prasata za všežravce. V jejich jednoduchém žaludku a střevním traktu, dochází k enzymatickému trávení přijaté potravy a živiny včetně minerálních látek volně přechází do krve. Z hlediska fyziologie trávení nebyla otázka škod zvěří na zemědělských a lesních kulturách doposud uspokojivě zodpovězena. Řada pracovišť se o to pokoušela na různých úrovních již celé generace. Jedná se o polyfaktoriální působení celého komplexu příčin mezi nimiž dominuje otázka úrovně výživy, úživnosti lokalit, klidu v honitbách, stressových faktorů, které jdou ruku v ruce se stavy zvěře a přebírání návyků od matky. Diskutabilní je například celoroční podávání soli či minerálními látkami obohacených lizů. Doposud nebyl dáván komplexně do souvislosti zdravotní stav zvěře, složení vnitřního prostředí (homeostázy) a škody zvěří na porostech. Předběžné výsledky z počátku 90 let minulého století pocházející z pracoviště VÚLHM Jíloviště Strnady a prokázaly například intenzivnější škody působené mufloní zvěří I.věkové třídy v závislosti na intenzitě výskytu střevních kokcidií. Obdobné působení lze předpokládat i v případě ostatních endoparazitů. Loupaná potrava (kůra) obsahuje v různém poměru se vyskytující jednouché a složité sacharidy, vodu, silice, terpeny, pryskyřice a tanin. Řada z těchto látek má výrazný účinek na střevní sliznici či samotnou peristaltiku střev. Samostatnou otázkou je pak příjem vody v zimním období a to i při vysoké sněhové pokrývce. Pro volně žijící spárkatou zvěř je energeticky velmi náročné přebírat vodu ze sněhu a doplňovat ji do organizmu k udržení vlastní tělní homeostázy (rovnováhy) a zimního metabolismu.
Defekty na trávicím traktu např. akutní či chronické záněty vedou k omezení přechodu živin přes stěnu trávicího aparátu do krve, zhoršené resorbci minerálií, vitaminů a celkovému porušení metabolismu zvěře.

Charakter škod zvěří na lese

Podíl působení druhů zvěře na škodách se mění podle četnosti jednotlivých druhů zvěře a složení lesních porostů. Havránek (1993) uvádí, že škody okusem se za posledních 30 let měnily přibližně takto :
- zvěř jelení z 35% na 40% souboj
- zvěř srnčí ze 47% na 31%
- zvěř zaječí ze 13% na 3%
- zvěř mufloní ze 2% na 21%
- ostatní zvěř z 3% na 5%
Škody loupání a ohryzem se měnily takto :
- zvěř jelení z 96% na 73%
- zvěř mufloní ze 2% na 25%
- ostatní zvěř ze 2% na 2%.
Rozdělení škod

Nejcitelnější a také ekonomicky nejvýznamnější jsou škody působené okusem a loupáním nebo ohryzem.

Okusem letorostů a pupenů poškozuje zvěř mladé porosty jednak snižováním transpirační plochy a jednak, v případě terminálního pupene, dočasným popřípadě trvalým deformováním kmene.
Ohryzem je poškozována spárkatou zvěří kůra stromů v době vegetačního klidu, kdy neproudí míza, nebo je-li kůra stromů zmrzlá. Na ráně jsou patrny stopy řezáků zvěře. Loupání naopak působí zvěř v době vegetační, tedy v plné míze. Zvěř kůru na jednom místě nakousne a trhnutím ji odloupne a částečně pozře. V době plné mízy se například u smrku odděluje kůra i s lýkem od běli velmi lehce, takže zvěř vytrhává ze stromu celé pruhy kůry, dole širší, nahoru se zužující. Kůru pozře jen z části, zbytek často zůstává viset na stromě. Rána bývá dlouhá i přes l metr. Ohryzem a loupáním škodí nejvíce zvěř jelení a sika ve smrkových porostech. Tyto škody jsou závažné především svým velkým plošných rozsahem.
Uvedené poškozování porostu, lze označit za škody primární, k nimž se však u jehličnanů, zejména smrku druží škody sekundární, kdy jsou čerstvé rány na stromech infikovány celou řadou dřevokazných hub. Tím dochází k rozsáhlému šíření hniloby v poškozených stromech. To má za následek vedle kvalitativní ztráty na nejcennější oddenkové části kmene i lámání stromů při nárazech větru a tlaku sněhu, námrazy a ledovky. Uvedené jevy přitom mohou mít plošný charakter. Poškozování kůry, lýka a běli stromů způsobuje také parohatá zvěř vystruhováním a vytloukáním paroží na oblíbených dřevinách (modřín, douglaska, listnáče) a dále zvěř černá a jelení drbáním o stromy.
Mezi stavy zvěře, úrovní nebo výskytu loupání a okusem kultur existují zřejmé závislosti. Havránek a Volf (2001) se pokusili tyto závislosti popsat tak, že intenzitu okusu použili jako indikátor vzniku rizika loupání. Při okusu 5% terminálů na kulturách existuje riziko 22,5%, že dojde alespoň k jednomu případu loupání na lokalitě. Při okusu 10% to je již 45,0%, 15% okus terminálů odpovídá riziku loupání 67,5%, 20% okus odpovídá 90,0% rizika loupání a při intenzitě okusu trerminálu 22,2% dojde alespoň k jednomu případu loupání jistě (100%). Procento uváděné v souvislosti s loupáním, ale nevyjadřuje intenzitu loupání - ale pouze pravděpodobnost výskytu jevu. To znamená, že například při okusu 5% je riziko, že bude zjištěno jakékoliv loupání v 22,5 případech ze sta. V případě 22,2% okusu by se mělo loupání (pokud je v lokalitě jelení zvěř a vhodné porosty), projevit jistě.
Porosty poškozované okusem jsou na první pohled rozeznatelné tím, že zvěř okusuje terminální výhon či boční větvičky sazenic nebo malých stromků. Tím se zpomaluje jejich růst, vznikají deformace tvaru, snižuje se vitalita a prodlužuje se doba zajištění kultur. Za závažnější je považováno poškození terminálu než okus bočních výhonů. Okusem trpí sazenice, semenáčky a kultury cca do výšky 150 cm. Okus probíhá jak v letním, tak zimním období. Poškozovány jsou jak jehličnaté, tak listnaté dřeviny a obecně platí, že nově zaváděné dřeviny a dřeviny s nižším zastoupením (vtroušené), jsou pro zvěř atraktivnější. Na těchto škodách se podílí prakticky veškerá spárkatá zvěř.

Způsoby ochrany lesa proti škodám zvěří.

Základní způsoby ochrany lesních porostů proti škodám zvěří spočívají v kombinaci ochrany biologické, mechanické a chemické. Úspěch ochrany nemůže být dosažen, jak se v lesnické praxi často předpokládá, jen použitím jednostranného opatření, tj redukce stavů zvěře. Je závislý na vhodné kombinaci jednotlivých způsobů ochrany lesa, přičemž samozřejmě nelze opominout základní předpoklad, dosažení únosných stavů zvěře a odpovídajícího stavu lesa.V současné době zaujímá přední postavení ve způsobu ochrany lesa ochrana chemická, která činí asi 60% z celkové ochrany, dále je to z 25% ochrana mechanická a z 15% ochrana biologická.

Chemická ochrana

Pro chemickou ochranu jsou průběžně vyvíjeny nové repelenty. Jejich účinnost je závislá na mnoha činitelích. Jedná se především o fyzikálněchemické vlastnosti, použití vhodné odpuzující složky a volbu vhodného nosného prostředí. Podle údajů výrobců repelentů se roční výroba zvýšila až na 5,5kt (55 000 t), zatímco v nedávných letech činila spotřeba asi polovinu. Kromě jiného je cena repelentů důvodem proč je zapotřebí k jejich používání přistupovat velice obezřetně. Často zjišťujeme, že kultury jsou z 50% natírány až dvojnásobnou dávkou, než uvádí výrobce, který už stejně z důvodů komerčních, ale i z důvodů jistoty účinku doporučuje dávky větší, než je ve skutečnosti třeba. Repelenty proti podzimnímu okusu aplikujeme na podzim, kdy je často dopoledne rosa nebo proměnlivé počasí. To znamená, že natíráme nebo nastřikujeme na mokré nebo vlhké sazenice. Je nutné si uvědomit, že ne všechny tuzemské repelenty lze aplikovat právě na takový povrch. Proto je třeba před použitím zakoupeného repelentu důkladně prostudovat podmínky jeho užití. Mezi repelenty, které se dají použít pouze na suchý povrch patří Neoponit, Lentacol a Pellacol. To si často neuvědomují nejen začínající hospodáři v lesích, ale i profesionální pracovníci. Po každé zimě se pak množí reklamace, že ten či onen repelent ze sazenice přes zimu opadal, nebo že je neúčinný a zvěř sazenice zkousala. Ostatní u nás používané repelenty lze aplikovat na suchý i vlhký povrch sazenic, Lavanol a Repelan i za mírného deště. Z tohoto důvodu je větší obliba právě těchto repelentů. Nejdelší dobu setrvává na trhu Morsuvin (již přes 30 let) a jeho roční spotřeba nijak neklesá. Na sazenicích drží velmi dobře od srpna až do jara příštího roku, což je právě jeden z důvodů jeho vysoké účinnosti. Z podobného důvodu je také často užíván Lavanol, který patří k vývojově mladším repelentům. Zvěř odpuzuje pachem ovčího lanolinu smíchaného s mletým vápencem, který znepříjemňuje zvěři okus. Spotřeba tohoto repelentu 1,5 až 2 kg na tisíc sazenic mluví také v jeho prospěch. Předávkování repelentů vede k omezenému prorůstání pupenů a u listnáčů se výjimečně mohou objevit i nekrotické skvrny na kmíncích či letorostech. Předávkování repelentů je pro majitele lesa zdrojem zbytečně vysokých nákladů. Je třeba si uvědomit, že ceny repelentů se během posledních let znásobily. K tomu je nutno ještě započítat distribuci, dopravu a aplikaci.
Při zvažování druhu použitého repelentu a způsobu aplikace je třeba vycházet nejen z ceny repelentu a množství sazenic ošetřených 1 kg repelentu, ale také z kvality aplikace a univerzálnosti použití (suchý a mokrý povrch).

Aplikační způsoby repelentů a pomůcky

Všechny repelenty, pokud nejsou řádně připraveny (promíchány, popř. zředěny), působí aplikační potíže a často se snižuje i jejich účinnost. Repelent musí být promíchán dříve, než se začne z větších nádob odebírat do menších, aby v každém dílu byly rozptýleny všechny složky obsažené v repelentu. Zvlášť důležité je to u repelentů s mechanickou (zdrsňující) příměsí, která se usazuje u dna. Stejně důležité je i ředění, nedoporučuje se přidávat více vody než je uvedeno na etiketě, neboť tím se kvalita repelentu opět snižuje. Při předepsaném ředění se vždy za stálého míchání přilévá voda do repelentu, nikdy opačně, protože by se porušila emulze, popř. suspenze. Podle fyzikálních vlastností repelentu se aplikace provádí nátěrem nebo postřikem. Volba jednotlivých způsobů aplikace je závislá na druhu dřeviny, jejím stáří, způsobu výsadby, sponu, členitosti terénu, zabuřenění, koncentraci zvěře apod. K ochraně listnatých sazenic a starších jehličnanů, kde stačí chránit pouze terminální výhon, popř. poslední přeslen, v zabuřenělých a nepřehledných kulturách s řídkým sponem nebo v členitém a svažitém terénu je vhodnější použít nátěr. Naopak při ochraně mladších jehličnatých sazenic, které jsou sázeny v užším sponu nebo v pruzích, ve snadno přístupné a přehledné kultuře, na rovinách nebo mírných svazích, popř. k ochraně přirozených zmlazení se osvědčuje lépe postřik.
Při aplikaci nátěrem se nejlépe osvědčují fibrové kartáče na 40-60 cm dlouhých rukojetích a klešťové kartáče. Lze použít i široké štětce s přiloženým prkénkem, které slouží k přidržování sazenice při nanášení repelentu, popř. gumové rukavice z PVC s textilní vložkou pro nanášení repelentu rukou.
Při aplikaci repelentů postřikem lze použít všechny typy tlakových, pístových a membránových postřikovačů. Při aplikaci drsných suspenzních jích je lépe použít postřikovače s membránovým čerpadlem, neboť písty z plastů u pístových postřikovačů se rychle odírají a pak netěsní. V provozu se již dříve nejlépe osvědčil membránový postřikovač CP3. Dnes se též často používají postřikovače řady Solo. Při postřiku by tlak neměl překročit 0,25 MPa, při vyšším tlaku dochází k ucpávání průduchů jehlic u smrku a borovice a tyto pak zhnědnou a opadávají. Rozprašovače repelentu mají tvořit plný postřikový kužel o vrcholu 35-45° a mají mít kulatou trysku o průměru 1,2-1,6mm. Výhodou postřikovačů je pokud se při doplňování tlaku se nemusí snímat ze zad. K postřiku je nutno řádně promíchaný repelent dobře procedit přes sítko o velikosti ok 0,8-1,0mm. Při přerušení postřikování je třeba koncovku namočit do vody, tak aby repelent nezaschl.
Kvalita obrany a spotřeba přípravku jsou ovlivněny mimo jiné i zručností pracovníků. Při nátěrech se pomůcky namáčejí do repelentů jen potud, aby z nich neskapávaly na zem. U postřikovačů dochází často k plýtvání repelentem při netěsnosti uzavíracího ventilu. Repelent odkapává ještě potom, kdy by měl být ventil uzavřen. Na sazenici musí být repelent stříkán pokud možno kolmo, aby se na terminálním výhonu a posledním přeslenu vytvořila v co nejkratší době (na jedno krátké stisknutí kohoutku) dostatečná ochranná vrstva. Repelenty ředitelné vodou musí na sazenicích aspoň částečně zaschnout, aby nebyly spláchnuty vodou nebo porušeny mrazem. Zaschlé repelenty jsou proti povětrnostním vlivům odolné.

Hlavní zásady při aplikaci repelentu

Před použitím repelentu je nutné, aby se pracovníci seznámili s údaji na etiketě obalu, popř. v připojeném návodu. Repelenty se skladují v uzavřených prostorách odděleně od potravin a krmiv, musí být chráněny před mrazem a před přímým dlouhodobým osluněním. Po skončení pracovní směny se musí nátěrové pomůcky řádně vymýt a vyčistit. Funkční části postřikovačů se musí občas rozebrat, aby se z nich odstranili nečistoty a usazeniny, které by mohly působit potíže při další aplikaci. Kartáče je nutné ihned po skončení práce vymýt ve vodě a vyklepat z nich drobná zrnka písku (např. při aplikaci Morsuvinu). Silně znečištěné kartáče se vymyjí v naftě, petroleji a horkém 3% roztoku sody nebo saponátu. Velkou část repelentů vyrábí Nera Agro, spol. s r.o. Netarovice, na náš trh však pronikají i další firmy zabývající se touto problematikou. Jsou to např. Agro Radomyšl, EKO Cheming Strakonice, Fytofarm Mělník, FUTURCHEM Brno, Tora Spytihěv a další. V současné době se testuje řada repelentů s cílem rozšířit jejich sortiment. Z pověření MZe VÚLHM poloprovozně i laboratorně sleduje jejich účinnost, toxicitu, fyzikální vlastnosti a způsoby aplikace i ekonomiku.
Proti okusu se v současné době používají tyto repelenty :

Morsuvin

(Nera Agro, sr.o.,Neratovice ) je šedohnědá, jemnozrnná pastovitá směs mísitelná s vodou, po zaschnutí již vodou nerozpustná. Obsahuje chuťové a čichové látky a zdrsňující příměs. Na sazenicích vytváří drsnou porézní vrstvu. Morsuvin je univerzální repelent k ochraně jehličnatých i listnatých sazenic před okusem v době vegetačního klidu.
Před aplikací je nutno hustotu Morsuvinu upravit nejprve řádným promícháním, neboť zdrsňující složka je usazena u dna.
Příliš řídký repelent stéká po sazenicích, příliš hustý je méně přilnavý. Správné hustoty pro nátěr se dosáhne přidáním maximálně 5% vody do přípravku. Dobře připravený repelent nemá stékat (ani skapávat) z kartáčů. Natírá se dobře i za chladného počasí (do +2°C) i na vlhké sazenice, pokud nehrozí brzký déšť.
K ochraně 1000 kusů tříletých a starších sazenic se spotřebuje 5-6 kg Morsuvinu. Morsuvin, jak již bylo v úvodu řečeno, je u nás nejpoužívanější repelent v lesním provozu k ochraně před zimním okusem, vyrábí se již přes 30 let.

Nivus

(Nera agro,s r.o.,Netarovice) je modrošedá pastovitá směs chuťových a čichových látek, na sazenicích vlivem oxidace po čase zbělá. S vodou je mísitelný, po zaschnutí však již ve vodě nerozpustný. Je to rovněž univerzální repelent k ochraně jehličnatých i listnatých sazenic před okusem zvěře v době vegetačního klidu. Lze ho použít i k obraně nenarašených sazenic při jarní výsadbě. Nivus je určen především k postřiku, lze ho však použít i k nátěru.
K postřiku se ředí vodou v poměru 3 díly Nivusu k 1 dílu vody, k nátěru 10 dílu Nivusu k 1 dílu vody. Nedoporučuje se připravovat postřikovou jíchu do zásoby. Nejlépe je ředit před plněním do postřikovače.
K ochraně 1000 kusů tříletých a starších sazenic se při postřiku uvádí spotřeba 10-12 kg Nivusu. Postřik je vhodnější na nejmladší sazenice jehličnanů. K nátěru listnatých sazenic nebo posledního přeslenu terminálního výhonu jehličnanů se spotřebuje 5-6 kg.

SR - 11

(Nera Agro, s r.o., Neratovice) je hustá, tmavá, modrá kapalina, která obsahuje chuťové a čichové repelentní látky. Je mísitelná s vodou, po zaschnutí však již nerozpustná. Na sazenicích postupně zbělá. Repelent SR-11 je určen pro přímou aplikaci postřikem i nátěrem, pro postřik se ředí maximálné 3 díly SR-11 k 1 dílu vody, při nátěru se neředí.
Používá se k obraně jehličnatých i listnatých sazenic před okusem v době vegetačního klidu, je vhodný k obraně sazenic i při jarní výsadbě. K ochraně 1000 kusů tříletých a starších sazenic postřikem se uvádí spotřeba 10-12 kg repelentu, při použití nátěru 6-9 kg. Nelze aplikovat při teplotách nižších než +5°C.

Aversol

(Tora s.r.o., Spytihněv) patří v dnešní době k repelentům hojně používaným. Je to nátěrová hmota pastovité konzistence k ošetření jehličnanů i listnáčů a to jak proti letnímu okusu, tak i proti zimnímu okusu. Používá se na ošetření postřikem i nátěrem.
Pro postřik se uvádí spotřeba na 1000 sazenic tříletých a starších pro obě období 5-6 kg, přičemž pro letní postřik se ředí v poměru 2 díly Aversolu a 1 díl vody, pro zimní 5 dílů
Aversolu a 1 díl vody. Je možno zakoupit směsi v originálních baleních 2:1 nebo 5:1. K nátěru sazenic se neředí, aplikuje se při teplotách nad 0°C.

Lavanol

(Eko - Cheming, s.p., Strakonice) je nátěrová pastovitá hmota s příměsí lanolinu a mletého vápence. Je určen k ochraně jehličaných a listnatých sazenic nátěrem. Neředí se, v případě zhoustnutí se před aplikací zahřeje nad 10°C. Aplikuje se na suché i vlhké sazenice.
Spotřeba na 1000 sazenic nátěrem je 1,5-2 kg.

Lanol N

(Eko - Cheming, s.p., Strakonice ) je repelent s příměsí lanolinu určený k ošetření kultur postřikem proti letnímu okusu. Neředí se, aplikuje se při teplotě nad 3°C. Doporučená spotřeba na 1000 tříletých a starších sazenic je 5-10 kg.

Neoponit

(Agro a.s., Radomyšl) je pastovitá hmota obsahující chuťové a čichové látky a mletý vápenec. Je určen k ochraně sazenic proti zimnímu okusu nátěrem. Neředí se a nanáší se na suchý povrch. Spotřeba na 1000 sazenic je uváděna 10-12 kg.

Repentol

(UNIPAR Bohemia spol. s r.o., Volfartice) je pastovitá hmota s 30% obsahem křemenného písku určená k ochraně sazenic proti zimnímu okusu nátěrem. Před použitím je nutno přípravek řádně promíchat, v nezbytných případech rozředit malým množstvím vody. Spotřeba na 1000 dvou až pětiletých sazenic je udávána 4-5 kg.

Ze zahraničních přípravků na ochranu proti okusu se u nás používají :

Cervacol extra

(Avenarius -Agro GmbH,Wels,Rakousko) je pastovitá hmota, která se nanáší na sazenice proti zimnímu okusu nátěrem. Neředí se, nanáší se suchý i vlhký podklad. Uváděná spotřeba podle velikosti sazenic je od 2 kg.

Lentacol

(Nufarm GMBH & Co KG, Linz, Rakousko) je pastovitá hmota obsahující chuťové a čichové látky určená k ošetření sazenic proti letnímu i zimnímu okusu. K letnímu i zimnímu ošetření se používá postřik při ředění 1 díl repelentu a 1-2 díly vody při spotřebě 4-5 kg, proti zimnímu okusu lze použít též nátěr bez ředění, spotřeba 4-5 kg na 1000 sazenic, aplikace na suchý povrch.

Pellacol

(Nufarm GMBH & Co KG, Linz, Rakousko) je pastovitá hmota obsahující chuťové a čichové látky určená k ošetření sazenic proti letnímu i zimnímu okusu. K letnímu i zimnímu ošetření se používá postřik při ředění v létě 1 díl repelentu a 1 díl vody, v zimě 1-2 repelentu a l díl vody. Při letní spotřebě 2 kg a zimní 3 kg na 1000 sazenic. Proti zimnímu okusu lze použít i nátěr.

Repelan

(Fytofarm s.r.o., Bratislava) je pastovitá hmota, kterou tvoří směs upravených přírodních látek. Repelent je určen proti zimnímu okusu. Aplikuje se nátěrem v množství 1,0-2,0 kg pro tří až pětileté sazenice a 1,5-2,5 kg pro starší výsadby. Lze aplikovat i za deštivého počasí na mokré dřeviny, při sněžení i mírném mrazu, pokud to konzistence přípravku dovolí. Nehrozí smytí deštěm.

Stop Z

(INAE, Luynes, Francie)repelent k ochraně před letním i zimním okusem. Letní aplikace postřikem na 1000 sazenic vyžaduje ředění 1 díl repelentu a 4-5 dílů vody při spotřebě 1,3-1,7 l na kultury starší tří let, zimní ředění je v poměru l díl repelentu a 2 díly vody při spotřebě 2,5-3l na kultury starší tří let. Pro zimní nátěr se neředí. Není vhodné používat na příliš vlhké sazenice.

Repelenty používané proti ohryzu a loupání kůry stromů :

Lanol N

(Eko - Cheming, s.p. Strakonice) používá se jako nátěr, neředí se, nelze aplikovat za deště, aplikace při teplotách nad 3°C. Udává se spotřeba 30-50 kg na 100 stromů.

Nivus

( Nera Agro, s r.o. Neratovice) používá se jako nátěr při ředění 10 dílu Nivusu k 1 dílu vody, ne na namrzlý povrch dřevin, aplikace nad 2°C. Spotřeba při nátěru 50-60 kg na 100 stromů. Lze použít také postřik při ředění 4:1 a stejné spotřebě.

Pellacol

(Nufarm GMBH & Co KG, Linz, Rakousko) je pastovitá hmota s příměsí chuťových a čichových látek obsahující též hojivé a fungicidní látky. Používá se k ochraně kořenových náběhů a kmenů nátěrem při ředění 1 až 2 díly repelentu k 1 dílu vody a postřikem při ředění 1 díl repelentu a 1 díl vody. Aplikuje se nad 0°C.

Recervin

(Nera Agro, s r.o. Neratovice) je speciální repelentní přípravek určený k ochraně kořenových náběhů a kmenů vybraných jehličnatých a listnatých stromů v porostech ohrožených ohryzem a loupáním kůry spárkatou zvěří. Je to typ emulzněsuspenzního přípravku, kerý se mísí s vodou, po zaschnutí ve vodě nerozpustný. Aplikuje se postřikem nebo nátěrem od kořenových náběhů po kmenu do výše 2m (podle výšky sněhové pokrývky v daných podmínkách). Vzhledem k vhodných fyzikálněchemickým vlastnostem vytváří na kmenech stejnoměrnou ochrannou vrstvu. Při použití postřiku se ředí maximálně v poměru 3 díly repelentu k 1 dílu vody, při nátěru se neředí. Udávaná spotřeba je 110-130 kg na 100 stromů.

Repelenty používané k ochraně poškození stromů těžbou a zvěří:

Kambilan balzám

(Eko - Cheming, s r.o., Strakonice) má hojivé a fungicidní účinky, používá se nátěrem, neředí se, letní aplikace nad 10°C, zimní od -5°C do +10°C. Tloušťka nátěru by měla být 2-3mm.

Stromový balzám

(Hlubna, Brno) používá se podobným způsobem jako Kambilan balzám nátěrem celoročně.

Pellacol

( Nufarm GMBH &Co KG Linz, Rakousko) používá se postřik při ředění maximálně 2:1, nebo neředěný ( max. 1:1) nátěrem. Používá se také k ošetření pařezů, poraněných stromů v porostu s tracheomykózou a k ošetření ran po vyvětvování.

Sanatex VS

(Tora s.r.o., Spytihněv) používá se postřik i nátěr ( možno ředit max. 5:1) při aplikaci nad 0°C. Na vlhký povrch může být nanášen při teplotě nad 5°C.
Ministerstvo zemědělství aktualizuje seznam povolených repelentů používaných na ochranu lesa proti okusu, ohryzu a loupání v publikaci „Seznam povolených přípravků na ochranu lesa“ vždy ve dvouletých cyklech.

Biologická ochrana

Biologická ochrana by měla být považována za nejdůležitější formu ochrany lesa a způsoby harmonizace vztahu lesa a zvěře. Jejím cílem je usměrnit příjem potravy tak, aby došlo k přirozenému nasycení zvěře a to jak z hlediska kvality, tak i kvantity. Jde o to nabídnout zvěři dostatek pastvy na rostlinách, které nejsou předmětem cílů v lesním hospodářství a jejichž spásání nebude působit ekologickou destabilizaci celého systému, nebo některých společenstev. Současné hospodářské lesy tvoří v ČR z velké části smrkové monokultury, které zvěři nezajišťují dostatek vhodných pastevních příležitostí. Proto jsou preventivní, biologická opatření ke snižování škod okusem spárkatou zvěří na lesních kulturách podstatná, pro systémové řešení problému.
Základním preventivním opatřením je přeměna současných lesů do stavu přírodě blízkého, to znamená, že v rámci celé ČR je třeba změnit skladbu porostů ve prospěch listnáčů (viz mapa č.1 a č.2). Listnaté porosty jednak lépe snáší různé formy pastevního tlak zvěře a jednak produkují výrazně větší objem i kvalitu pastvy. Na konferenci o škodách zvěří ve Zlatých horách 1995, byly pro výsadbu a zlepšení druhové skladby porostů doporučovány následující postupy:
Dvojsadba - byla označena za účinnou biologickou ochranu sazenic. Jedná se o vysazování cílových dřevin do krytu dřevin záštitných. Doporučována byla směs buku a smrku. Přísadba buku ke komolené záštitné dřevině a k rozsochám - jde o imitaci dvojsadby ve starších kulturách smrku, kdy jsou komoleni vybraní jedinci (o výšce 1-2 m), nebo více jedinců na zájmové ploše a vršky jsou potom použity jako rozsochy pro vyplnění mezer. Ke komoleným jedincům jsou přisazovány cílové dřeviny a totéž se provádí k rozmístěným a řádně upevněným rozsochám. Komolená záštitná dřevina je pak upravena tak, aby dostatečně kryla a chránila cílovou dřevinu a zároveň jí nebránila v růstu.
Přesadba odrostků vyzvednutých z matečných porostů – jedinci vybraní z matečných porostů jsou vyzvedáváni a vysazováni způsobem „ze země do země“ do zájmových ploch, buď ve skupinách nebo jednotlivě (v množství 400 ks/ha), za účelem budoucího zpevnění nebo biologické meliorace porostů. Tyto odrostky je samozřejmě možné vypěstovat ve školkách , ale z finančních důvodů (a také z hlediska udržování místních ekotypů), je vhodné využívat materiál z místních zdrojů.
Přísadba cílových listnatých dřevin (ze školky nebo vyzvednutých z mateřských porostů) k pařezům nebo stromům - bylo odpozorováno, že na plochách zatížených škodami zvěří nejsou z pravidla poškozováni jedinci listnáčů a jedlí z náletu, kteří se vyskytují těsně u stojícího stromu nebo pařezu. V podstatě je tento postup imitací dění v přírodě, kdy strom nebo pařez zřejmě odvádí pozornost zvěře a dovoluje tak cílové dřevině odrůst. Není to však vždy pravidlem. Ke každému pařezu je vhodné vysadit 1-2 sazenice.
Zkušenosti z lesní správy Město Albrechtice ukazují, že při způsobu vnášení cílových dřevin formou přesadby odrostků z mateřského porostu je zřejmá úspěšnost bez jakýchkoliv ztrát. Vůbec nejcennější zkušeností je pak to, že u tohoto způsobu téměř nedochází ke škodám zvěří pro vyspělost použitého materiálu a nedosažitelnost terminálu zvěří.
Na danou problematiku navazuje výsadba kvalitního materiálu, volba vhodné technologie zalesňování. Ta zkracuje nebezpečné období okusu. Z lesnického hlediska lze dále snižovat rizika poškozování lesa vhodným rozčleněním porostů (i z hlediska realizace lovu), vytvářením nebo ponecháváním mýtin s vysokou produkcí zelené hmoty bylinného a křovinného patra. Lokalizací takovýchto ploch, lze výrazně ovlivňovat prostorovou strukturu populací spárkaté zvěře (viz. Italské národní parky). Vhodně načasovanou probírkou je možno poskytnout zvěři k loupání a ohryzu skácené jedince a odvést tak pozornost od stojících porostů. V každém případě je však nutné kombinovat pěstební opatření s dalšími metodami biologické ochrany.
Škody zvěří pochopitelně přímo souvisejí se stavy zvěře, především počty zvěře jelení, mufloní a také jelena sika. Tato zvěř má na škodách největší podíl. Proto je zde v posledních letech snaha o silnou redukci této zvěře. Za extrémní je však třeba považovat snahy o totální likvidaci zvěře. Je neoddiskutovatelné, že zvěř byla, je a měla by být i do budoucna součástí lesních společenstev. Jde pouze o to udržovat takové stavy zvěře, při kterých je její působení na les bylo ekologicky a ekonomicky únosné. Za takové lze počítat poškození porostů, které lze během výchovných zásahů odstranit v předmýtní době. V mýtných porostech by nemělo být na stromech znát, že les během svého vývoje prošel určitým poškozením zvěří. U kultur nesmí docházet v důsledku škod k prodlužování doby zajištění kultur, ochuzení druhové skladby obnovovaného lesa a znemožnění přirozené obnovy.
Podle výše škod je nutné stavy zvěře regulovat. Se snižováním stavů zvěře je třeba začít především u zvěře samičí - nositelky přírůstu. Jiný postup většinou vede jen k devastaci struktury populace, snižování věkového průměru zejména zvěře trofejové, k neodpovídajícímu zastoupení věkových tříd a prohlubujícímu se nepoměru pohlaví. V žádném případě takový postup nevede k vytčenému cíli - snížit škody zvěří na lese.
Vzhledem k tomu, že aplikované metody hodnocení škod na základě normovaných stavů zvěře a dalších teoretických kalkulací nejsou dostatečně účinné, získává na významu metoda stanovení početních stavů zvěře podle ekologicky únosných škod, pomocí trvalých a kontrolních ploch. Pouze optimálně určené stavy zvěře a jejich složení může zajistit škody ekologicky únosné. Při tom je třeba zkoumat, na kterých stanovištích (typech lesa) jsou předpoklady pro výskyt toho kterého druhu zvěře, se zaměřením především na zvěř jelení mufloní a jelena siku.
Vnitřní struktura populace je pro zdravý vývoj, např. u zvěře jelení podle Lochmana (1985) velice významná a měla by vykazovat následující členění.
Rozdělení do věkových tříd :
Poměr pohlaví 1 : 1
Podíl celkové populace jelení zvěře v % (JKS) :
Zvěř samičí : laňky 10%
staré laně 40%
Zvěř samčí : třída I. - špičáci 10%
2-4 letí 16%
třída II. - 5-9 letí 18%
třída III. - 10let + 6%
To, že je zvěř nedílnou součástí lesních ekosystémů bylo již řečeno. Obecně tento problém stojí mimo diskusi. Přesto se v současnosti často jeví zájmy lesního hospodářství a myslivosti
jako protichůdné. Jediné, dlouhodobě akceptovatelné řešení však spočívá v dosažení ekologicky únosných stavů zvěře. Je to v zájmu lesa i zvěře. Rozsah škod působených zvěří lze minimalizovat integrovaným, systematicky prováděným mamagementem lesních ekosystémů a populací zvěře.
V honitbách s chovem spárkaté zvěře je třeba neustále pracovat na zvyšování úživnosti a zlepšení životního prostředí zvěře. Kromě již uváděných lesohospodářských zásahů je nutné zřizovat a udržovat políčka pro zvěř a pastevní plochy. Políčka pro zvěř je vhodné lokalizovat tak, aby se vyskytovala ve všech částech honitby, ve kterých se vyskytuje zvěř. To, že by tyto plochy měly tvořit v souvislých lesních komplexech nad 200 ha 0,8-1 %, lze považovat za minimum. Čím vyšší je zastoupení těchto ploch , tím lépe pro zvěř i les. Na políčkách je vhodné hospodařit tak, aby zvěř měla vždy nějakou plodinu k dispozici. Nejlépe se osvědčily směsky (oves, hrách, peluška, bob) a dužnatá krmiva (např. kapusta). Políčko je vhodné po zasetí zaplotit (pokud je pastevní tlak zvěře v honitbě vysoký), tak aby měl porost možnost dosáhnout vhodné zralosti. Zvěři je pak plodina zpřístupněna, postupně rozplocováním, tak aby nedocházelo ke znehodnocení celé plochy rozšlapáním.
V současnosti je k dispozici široký sortiment osiv pro pastevní políčka nebo louky pro zvěř, která jsou vhodná pro různá roční období i klimatické oblasti a samozřejmě i druhy zvěře. V zásadě se rozdělují na jednoleté a víceleté porosty pro drobnou nebo spárkatou zvěř.
Jednoletá směska pro spárkatou zvěř, která poskytuje pastvu především v období podzimního, zimního a jarního deficitu zelené pastvy sestává například z: řepek 25%, slézu 3%, vodnice 5%, svazenky 5%, hořčice 10%, lesního žita 15%, slunečnice 35% a kapusty 2%. Výsev, který se provádí v červenci až srpnu ( 20kg/ha) a je vhodné doplnit ještě 20 kg lesního žita. Tento typ směsky je prověřen desetiletími používání v praxi a je sestaven pro překrytí nutričního deficitu spárkaté zvěře v podzimním a zimním období. Směska je široce využitelná a ke špatnému vzcházení dochází jen ve výjimečně nepříznivých podmínkách. Složení porostu se v průběhu spásání samozřejmě mění, avšak neustále si zachovává vysokou atraktivitu pro zvěř. Ve srovnání s přirozenou potravou jelení zvěře má zelená hmota směsky výrazně více dusíkatých látek, popelovin a srovnatelné množství tuků, poněkud méně vlákniny a bezdusíkatých látek výtažkových. Relativní nevýhodou této směsky je ovšem její jednoletost. Jako příklad vytrvalé pastevní směsky pro spárkatou zvěř může sloužit směska ve složení: bojínek 4%, jetel červený 4%, jetel plazivý 2%, krmná kapusta 1,5%, kostřava červená 2%, kostřava luční 2%, krmný hrách 4%, srha laločnatá 1,5%, lupina 4%, oves 30%, řepka ozimá 2%, pohanka 6%, sléz 3,5%, svazenka 1%, štírovník 2%, tolice dětelová 1,5%, vojtěška 3,5%, vičenec 1,5%, lesní žito 20%, pískavice 2%, kmín 2%. Směska se vysévá ve druhé polovině dubna, 100 kg/1ha. Je víceletá a sestává z řady pastevních druhů, které jsou vhodné prakticky do všech podmínek, i když bohatší půdy jí samozřejmě prospívají lépe. Doporučuje se přihnojení 200-300 kg/ha kompletním hnojivem. Směska nabízí po tři roky atraktivní pastvu a další dva roky je využitelná jako louka bohatá na jetele. V roce vysetí poskytují oves a pohanka plodící kryt, jetel a trávy se vyvíjejí pomalu a lesní žito krní, drží se při zemi. V zimě zmizí jednoleté druhy v důsledku pastvy a mrazu a na jaře vyrazí lesní žito jako plodící kryt. Trávy a jetele se silněji vyvíjejí jako podsev. Lesní žito je na jaře spaseno a klasy jsou spásány v mléčné zralosti v červenci. Ve třetím roce vzroste část lesního žita (asi 1/3 předešlého roku). Jetele a trávy se rozšíří a vytvoří spolu s květinami zapojený porost. Podle počasí, přezimování a celkového stavu se může porost pokosit. Po další dva až tři roky mohou být používány plochy směsky jako zvěřní louky s vysokým zastoupením jetelů. Porost je ovšem třeba podle potřeby sežínat, tak aby zmladil a vytvořil atraktivní pastvu. Účelným se jeví, je-li směska vysévána na menší sousedící plochy rok po roce, takže se pak zvěři nabízejí různé fáze směsky současně. Podle šetření provedených v podmínkách Brd se ukázalo, že především od druhého roku po výsevu je ve směsce relativně vyšší obsah vlákniny oproti běžným luskovinoobilným směskám. Jednotlivé výživářské charakteristiky jsou z hlediska trávení spárkaté zvěře lépe vyváženy. Blíží se přirozené potravě jelena a výrazněji napomáhají zabránění vzniku škod na porostech loupáním. K péči o řádnou výživu zvěře v období vegetačního klidu patří přikrmování zvěře. Základním předpokladem úspěšného přikrmování je jeho pra