Nainstalujte si prosím Flash Player.

VÚLHM

Výzkum | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti
Jíloviště - Strnady

Útvar Myslivosti VÚLHM

Jíloviště-Strnady 136, Praha 5 - Zbraslav, 156 04
Telefon: +420 257 892 222

2005

Útvar myslivosti VÚLHM zajišťuje pro myslivecký provoz expertní a poradenskou službu, jejíž výkony jsou zajišťovány bezplatně (do vyčerpání roční kapacity).

Poskytované služby:

Ekologická analýza životního prostředí zvěře

Na základě analýzy struktury krajiny (dálkový průzkum země), kvality stanovišť (topické a trofické charakteristiky) a bioindikačních metod jsou stanovována nejefektivnější opatření pro zvýšení kapacity prostředí pro zvěř

Analýza populačních trendů a struktury populací

Matematicko-statistické hodnocení myslivecké statistiky umožňuje formulovat principy mysliveckého managementu populací v rámci honiteb a oblastí.

Řešení deficitu potravní nabídky v intenzivních chovech a volných honitbách

Krmné a medikované směsi
Výběr vhodných plodin a jejich kombinací na pastevních plochách

Škody zvěří

Hodnocení výše škod zvěří na lesních porostech v rámci honiteb a oblastí
Hodnocení účinnosti a doporučení vhodných repeletních přípravků
Návrhy komplexních programů řešení škod zvěří v honitbách a oblastech

Intenzívní chovy zvěře

Posouzení biologické hodnoty (včetně věku, trofeje) chovných jedinců spárkaté zvěře
Posouzení feno a genotypu chovných hejn a skupin drobné zvěře

Záchranné a zazvěřovací programy

Příprava programů na úrovni legislativní, technologické a biologické

Myslivost v Evropské unii

Mezinárodní konvence, stanoviska, doporučení

Raná postmortální diagnostika

Vyšetření krve a krevní plazmy (sera), vedou k identifikaci infekčních, parazitálních a bakteriálních onemocnění, stejně jako zánětlivých procesů a deficitů v potravě

Patomorfologická vyšetření

Diagnostikují změny morfologie a činnosti orgánů nebo tělních systémů

Parazitologická vyšetření

Determinují druhové zastoupení ektoparazitů, pneumohelmintů, gastrointestinálních helmintů a kokcídií včetně stanovení intenzity invaze

Toxikologická vyšetření

Na základě analýzy vzorků jater, ledvin, svaloviny, tuku a reprodukčních orgánů determinují kontaminaci organizmu organochlorovými pesticidy, polychlorovanými bifenyly a estery kyseliny ftalové.

Historie mysliveckého výzkumu v Čechách a VÚLHM

Útvar Myslivosti VÚLHM je pracoviště, které se výzkumu zvěře a spolupráci s mysliveckou praxí věnuje mnoho desetiletí. Tradice, která kromě jiného dokumentuje i potřebnost pracoviště, poskytuje útvaru myslivosti VÚLHM jedinečnou databázi matriálů a zkušeností, které umožňují hodnotit současné problémy myslivosti v dlouhodobém kontextu. To vytváří podmínky pro úspěšnou analýzu situace a identifikování změn probíhajících v populacích zvěře i jejich životním prostředí. Po dobu téměř osmdesáti let je udržována kontinuita pracovních týmů, zkušeností a etiky výzkumu, stejně jako etiky myslivosti. Tradiční myslivecký výzkum byl totiž vždy organickou součástí české myslivosti, které přinášel exaktní informace a nová řešení. Na druhé straně čerpal jedinečné vstupní údaje o zvěři přímo z myslivecké praxe.

Uplynulé období nepatřilo pro útvar myslivosti VÚLHM mezi nejúspěšnější. V roce 1996 se útvar Biologie a chovu zvěře redukoval na oddělení myslivosti útvaru Ochrany lesa, a jeho činnost spočívala převážně ve sledování škod působených zvěří na lese a ochraně proti nim. V roce 2005, se ale myslivecký výzkum nadechl a vznikl znovu útvar Myslivosti VÚLHM. Zájem o jeho práci ze strany myslivců i odborných institucí signalizuje lepší časy. Současná myslivost jistě potřebuje vysoce odbornou podporu v tom, aby obstála v měnících se celoevropských ekologických i společenských podmínkách. V myslivosti je třeba, a to vně i uvnitř, akcentovat její význam z hlediska udržování ekologické stability krajiny, využívání obnovitelných přírodních zdrojů, rozvoje agroturistiky a ekonomických aktivit (výroba loveckých zbraní, střeliva, optiky, speciálního oblečení, atd.). Je třeba aby tento obor nebyl degradován na pouhý sport motivovaný „atavistickými pudy“, eventuálně klubovou činnost orientovanou na udržování tradic. Výše uvedeného však nelze dosáhnout, jen na základě empirie. Významnou roli zde musí sehrát výzkum, který monitoruje a řeší nastupující konkrétní i obecné problémy myslivosti v rámci republiky i globálním kontextu.

Před tím, než se vrátíme k této problematice a k tomu, co může útvar Myslivosti VÚLHM pro správné nasměrování a rozvoj myslivosti nabídnout, vraťme se však ještě do jeho historie. Tohle odbočení by mělo být především poctou všem pracovníkům mysliveckého výzkumu, kteří žili svojí prací, myslivostí a láskou k přírodě.

Základ lesnického výzkumu v ČSR, na který se velmi brzo navázal i výzkum myslivosti, byl položen zřízením Výzkumného ústavu lesnického v Praze ke dni 31.října 1921. Jeho vedením byl pověřen významný zoolog a myslivec profesor Julius Komárek. V roce 1927 pak došlo k rozšíření činnosti Ústavu ochrany lesů o mysliveckou problematiku a v roce 1931 vznikl zvláštní referát pro myslivost pod vedením pana profesora J.Komárka a Ing.J.Sekery. Myslivecký výzkum se v té době orientoval především na řešení problémů spojených s výživou zvěře a řízením jejich populací. Byl popsán hospodářský i společenský význam myslivosti. Významná byla angažovanost pracoviště v oblasti legislativy, zejména při tvorbě zákona o myslivosti a později také o ochraně přírody a navazujících vyhlášek. V roce 1935 se poprvé samostatně objevil název Ústav pro ochranu lesů a myslivost. Samostatný ústav myslivosti však v rámci meziválečné organizace lesnických výzkumných ústavů nevznikl. Důležité však bylo, že v průběhu válečných let se podařilo zachovat materiální vybavení pracovišť a většinu písemných dokumentů. Během let následujících po skončení druhé světové války docházelo k různým reorganizacím v názvech a vedeních ústavů, a v roce 1951 zřídil národní podnik Československé lesy a statky mezi pěti sektorovými výzkumnými ústavy i Výzkumný ústav myslivosti na Zbraslavi. K 1.dubnu 1952 vznikl Výzkumný ústav lesního hospodářství ve Zbraslavi - Strnadech a původní sektorový ústav myslivosti byl přetvořen ve Výzkumný ústav myslivosti a lesnické zoologie na Zbraslavi. V lednu 1959, se spojily oba ústavy - Myslivosti na Zbraslavi a Lesního hospodářství ve Strnadech, do jediné organizace pod názvem Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ČSAZV ve Zbraslavi - Strnadech(VÚLHM), přičemž myslivecký výzkum byl umístěn ve Zbraslavi - Havlíně. V té době zde již pracovala řada významných mysliveckých výzkumníků, kteří ovlivnili další rozvoj tohoto oboru aplikovaného výzkumu. Pracoviště myslivosti ve Zbraslavi - Havlíně bylo tehdy rozděleno na dvě oddělení. Oddělení biologie a chovu zvěře a oddělení parazitologie. Na počátku svého založení zaměstnávalo pracoviště 13 výzkumných pracovníků a 12 technických a pomocných pracovníků, kteří se starali také o chov živé zvěře ve speciálních volierách a výbězích. Pak následovala přechodná období, kdy se výzkumem zvěře, jejího životního prostředí a zdravotním stavem zabýval tým více než třiceti pracovníků. Byli mezi nimi odborníci, na které trochu starší myslivci pamatují z osobních setkání a spolupráce, mladší generace myslivců pak zná jejich, doposud aktuální publikace. Vzpomeňme jen na dvojici Ing.Václav Hanuš a Ing.Zdenek Fišer, jejichž publikace Bažant je dodnes biblí bažantníků, pana doktora Bouchnera s jehož poutavě psanými knížkami o myslivosti, zoologii a přírodě se dodnes setkáváme na pultech knihkupectví ne jen v Čechách, ale i v zahraničí. To, že hledáme v publikacích inženýra Josefa Lochmanna, pokud potřebujeme vědět něco o spárkaté zvěři, je samozřejmostí. Na Havlíně pracoval i pan doktor Bubeník, který se po emigraci zařadil mezi světovou špičku v oboru etologie spárkaté zvěře. Úzké sepětí myslivecké praxe a výzkumu reprezentoval inženýr František Husák, který přišel do vedení útvaru Biologie a chovu zvěře na počátku osmdesátých let minulého století z Českomoravského mysliveckého svazu. S některými žijícími klasiky české myslivosti, kteří na Havlíně pracovali, se my pracovníci mysliveckého výzkumu i praktičtí myslivci setkáváme dodnes. Základním kamenem pro řešení veterinární problematiky zvěře je publikace „Choroby zvěře“ pana doktora Páva a ve většině knihoven myslivců nechybí některá z publikací pana doktora S.Motla. Další, i v současné době v útvaru myslivosti VÚLHM pracující odborníky, najdeme v publikaci Biografický slovník významných osobností se vztahem k České myslivosti (Kovařík,J., Rakušan,C., 2001).

Popularizace výsledků výzkumu v praxi

Ve spolupráci s dalšími odborníky připravili pracovníci útvaru myslivosti VÚLHM pro mysliveckou a lesnickou praxi dvě příručky.V roce 2005 je vydalo Ministerstvo zemědělství ČR. První z nich je brožura Snižování škod zvěří na lese. Autory této publikace byli Ing.František Havránek,CSc., Doc.MVDr.Karel Bukovjan, CSc., Ing.René Czudek, Ph.D., a Ing.Eva Císlerová.

Uvádí se zde, že škody jelení zvěří byly zmíněny již v díle Shakespeara (1607), ve hře Antonius a Cleopatra. Cézar se zde zmiňuje v jednom příměru o ohryzávání kůry jeleny, v době, kdy jim pastva zapadne sněhem.

V brožuře se seznámíme se zajímavými historickými údaji o stavech zvěře. Tak například v roce 1894 bylo v Českých zemích loveno 3 566 kusů zvěře jelení, 2303 zvěře daňčí, 0 zvěře mufloní, 25 428 kusů zvěře srnčí a 996 kusů černé zvěře, v roce 1994 to bylo 16 332 kusů zvěře jelení (4x více), 6 384 kusů zvěře daňčí (2x více), 6 914 kusů zvěře mufloní, 105 190 kusů zvěře srnčí (4x více) a 37750 kusů zvěře černé (38x více). Jak již bylo zmíněno bylo v polovině devatenáctého století z 1000 ulovených kusů jelení zvěře, loveno ve volné přírodě jen 180 kusů. Byl také zastáván názor, že při hustotě jelení zvěře menší než 1 ks/300 ha nevznikají prakticky žádné škody na zemědělském nebo lesním majetku (Vereinsschrift fur Forst, 1858). Pro srnčí zvěř uvádí stejný zdroj, že odlovy 20 000 ks ročně odpovídají jarním kmenovým stavům v počtu 1 ks/810 ha, tj. 1,2 ks/ 1000 ha. Je tedy zřejmé, že dnešní stavy spárkaté zvěře několikanásobně převyšují početní stavy zvěře v minulých staletích. Jejich nárůst gradoval především v období let 1948 – 1989. Těžiště chovu spárkaté zvěře, kromě srnčí, přitom dříve spočívalo v oborních chovech. Pod pojmem chov zvěře bylo v polovině devatenáctého století míněno především držení spárkaté zvěře v oborách, kde bylo loveno více než 4/5 celkového objemu.

V publikaci se kromě jiného seznámíme také se základy fyziologie zvěře a příčinami vzniku škod. Zažívací aparát přežvýkavé zvěře tvoří první předžaludek-bachor, který je kapacitně největší, a který se skládá z bachorové předsíně, z bachorových a slepých vaků. Stěna bachoru je buďto po celé ploše pokryta přibližně stejně velkými papilami klků (srnčí zvěř) existují i části bachoru bez nich a mají různý tvar či velikost (jelen, daněk aj.). Plocha papil podléhá sezonním výkyvům a to odlišně u jednotlivých druhů zvěře. Resorbční plocha se tak může 4-12x zvětšovat. V bachoru je různé množství bachorové tekutiny, ve které jsou přítomny bakterie trávicí složité cukry a celulózu, nálevníci, plísně, houby a kvasinky. Počet baktérií se u zvěře srnčí udává v průměru okolo 3 miliard v 1 ml bachorové tekutiny a u zvěře jelení pak zhruba o třetinu nižší. Je nutno si uvědomit, že složení bachorové tekutiny a dílčí zastoupení jednotlivých složek podléhá jak sezónním změnám, tak i změnám v návaznosti na strukturu přijímané potravy. V bachoru přežvýkavců se vyskytuje až 60 druhů odlišných bakterií. Přeměňuje se zde 55-82 % dusíkatých látek obsažených v přijaté potravě na mikrobiální bílkovinu, která se skládá z 15-20% nálevníků a 75-89 % vlastních bakterií. Jiná situace je v případě nálevníků, kteří mimo trávení vlákniny ,bílkovin a sacharidů čeří a výří bachorovou tekutinu.

Dalším samostatným oddílem trávící soustavy přežvýkavců je čepec, jehož povrch je tvořen různě velkými mnohoúhelníky, připomínající např. voštiny. Na čepec navazuje kniha s různě četnými a velikostně odlišnými listy. Vlastní trávení probíhá ve žlaznatém slezu. Odtud přechází zaživatina volně střev, kde probíhá další trávení a rezobce živin přes střevní stěnu do krve a odtud do detoxikačního orgánu, kterým jsou játra.

Při předkládání různých krmiv zvěři je proto třeba vidět drobnou mikrofaunu a mikrofloru v zažívacím traktu, která se podílí na trávení, a ne jen velký kus spárkaté zvěře. Je třeba si uvědomit, že každá náhlá změna krmné dávky nebo její destabilizace vede k narušení trávících pochodů s různými dopady ne jen na zdravotní stav zvěře ale také na prostředí.

Dále jsou popsány způsoby ochrany lesa proti škodám zvěří. Spočívají v kombinaci ochrany biologické, mechanické a chemické. Úspěch ochrany nemůže být dosažen, jak se v lesnické praxi často předpokládá, jen použitím jednostranného opatření, tj redukce stavů zvěře. Je závislý na vhodné kombinaci jednotlivých způsobů ochrany lesa, přičemž samozřejmě nelze opominout základní předpoklad, dosažení únosných stavů zvěře a odpovídajícího stavu lesa.V současné době zaujímá přední postavení ve způsobu ochrany lesa ochrana chemická, která činí asi 60% z celkové ochrany, dále je to z 25% ochrana mechanická a z 15% ochrana biologická.

Brožura Černá zvěř v kulturní krajině autorů Ing. Romana Urbance,Ph.D., Ing.Františka Havránka,Csc., Doc.Karla Bukovjana, CSc. a Ing.Libora Řeháka, Ph.D., je druhým materiálem který připravili pracovníci útvaru Myslivosti VÚLHM v roce 2005.

Je zde podán obraz černé zvěře v historických pramenech kde se například uvádí se : Sežerou mnohem méně než zničí, a proto jsou nesmírně škodliví. Kanci žerou všemožné rostliny a mnoho látek živočišných, ba i jedovaté hady, zdechliny, padlou zvěř, ano stávají se i škůdci zvěře, pronásledují postřelené jeleny, daňky, srnčí, ba sežírají v nouzi i vlastní mláďata. Pokud se pak týče napadení člověka, dočteme se že: prohlížíme-li zbraně starého kňoura, tu pochopíme, že mají příšernou působnost. Útočící kňour zasazuje zbraně velmi obratně dolů do nohou svého nepřítele a rychlým škubnutím vzhůru a nazpět zasazuje hrozné rány. U člověka roztrhne kanec všechny svalové vrstvy až na kost, nebo protrhne a poraní vnitřnosti. To se stává také útočícím psům. Silní kňouři vyskakují dokonce na vyšší zvířata do výše a zasazují příšerné rány, například koňům rozpárají břicho a prsa. Bachyně se tak rychle nerozzlobí jako kňour, odvahou mu však nikterak nezadá. Nemůže sice svými zbraněmi zle poraniti, jest však mnohem nebezpečnější než kňour, neboť u předmětu, který vzbudil její hněv setrvává. Vstoupne na něj předními končetinami a trhá zuby celé kusy masa.

Tak tedy byla vnímána divoká prasata v období před sto lety. Je však nutno také podotknout, že v citovaném zoologickém díle je dále uvedeno, že divoká prasata napadají člověka teprve když jsou poraněna, nebo pokud chrání své mladé.

Kromě historického pohledu na druh je v materiálu provedena analýza současného stavu a jsou formulována konkrétní opatření, která řeší ožehavý problém přemnožení černé zvěře v současné krajině.

Pro snížení škod černou zvěří na zemědělských kulturách je nejdůležitější zajistit odpovídající stavy a správnou sociální a věkovou strukturu populace. Existují některé zkušenosti ze zahraničí, které v praxi ověřily, že v regionu byly před čtyřiceti lety škody při neregulovaném způsobu mysliveckého hospodaření a při nízkém úlovku vyšší, než v současnosti při pětinásobně vyšším odlovu, při odpovídajícím mysliveckém managementu populace.

Pokud se týče odlovu zvěře na ohrožených plochách, ukázalo se dle zkušeností z Francie, že pokud byla atraktivní zemědělská plodina myslivci hlídána ještě před prvním napadením prasaty, a při první návštěvě tlupy na poli byl proveden odlov, došlo k podstatnému snížení vyplácených škod černou zvěří, která se na rizikové pole již nevracela.

Kromě cíleného lovu na ohrožovaných pozemcích je dalším významným prostředkem ke zmírňování škod, jak uvádí Happ, odváděcí přikrmování v lesích v období poškozování obilí a dalších plodin. Bohužel, ačkoliv je krmeliště u mnoha myslivců běžně používaným slovem, jen málokteří z nich mohou a chtějí je odlišovat od vnadiště. Krmeliště slouží výlučně k přilákání černé zvěře z polí, nikoliv však ze sousedních lesních honiteb, není to výkrmna ani popraviště. Vnadiště naproti tomu nemají přikrmovací cíl, nýbrž mají jenom příležitostně a zcela malými dávkami vnadícího krmiva přilákat zvěř pro účely řízeného odstřelu. V okolí krmeliště by měla být respektována nárazníková zona 200 m v níž by neměl být realizován lov, nebo lépe řečeno zona by měla být, tak velká aby si prasata nespojovala odstřel s krmelištěm. Čím důslednější bude dodržování klidu v okolí, tím efektivnější bude výsledný účinek krmeliště na zmírnění škod.

Ideálním je realizovat odváděcí přikrmování formou políček. Je všeobecně známo, že některým druhům potravy dává černá zvěř výraznou přednost a jinou konzumuje jen v nouzi. Má-li možnost, dovede si vybírat. Tyto poznatky lze dobře využít při zlepšování úživnosti honiteb pro černou zvěř a při jejím přikrmování za účelem snižování škod na polích.

V Německu doporučuje firma BSV zajišťovat odváděcí krmení výsevem políček v lesních porostech a na jejich okrajích. Tyto plochy musí být funkční především v létě a na podzim a proto se vysévají ve formě tří pásů: 1. oves, hrách, bob, slunečnice 2. směska jetelů 3. topinambury, cukrová kukuřice - ta je výrazně atraktivnější než běžné kukuřice.

K dalším ochranným opatřením patří zaplocování ohrožených kultur, které je však vzhledem k finanční náročnosti velmi problematické a kromě toho je černá zvěř schopna prorazit i velmi kvalitní oplocení. Naopak využití elektrických ohradníků, které je u nás opomíjeno, se jeví jako velmi účinné. Oplocení však musí sestávat z několika vodičů nad sebou.

Pachové repelenty bývají účinné jen po určitou dobu podobně jako různé typy zradidel optických nebo akustických (včetně regulovaného spouštění rádia atd.).

Ideálním způsobem minimalizace škod zvěří je proto dosažení odpovídajícího stavu populace černé a to jak početního, tak strukturálního ve smyslu zastoupení věkových tříd a pohlaví.Druhou stranou mince je dosažení různorodé druhové a prostorové struktury zdrojů potravy a krytu pro zvěře v krajině. Toho lze ovšem dosáhnout pouze úzkou spoluprací zemědělců a myslivců v rámci oblastí chovu.

V útvaru Myslivosti jsou k dispozici informace o myslivosti v Evropě

Síť NATURA 2000 - Stanovisko FACE

FACE vítá vytvoření sítě chráněných území, která podpoří cenné snahy o zachování, které již lovci dříve podnikali a podnikají. Správný management divoce žijících druhů je zásadně důležitý pro uchování biologické diverzity a je důležité, že je tato činnost ještě posílena směrnicí "FFH". Všude, kde je to nutné, by Směrnice měla podpořit udržitelné aktivity, například lov a rybolov, které pomáhají udržet vysokou úroveň biologické diverzity.

Situace
- Lov má v Evropě sedm milionů příznivců, kteří se aktivně věnují ochraně přírody a spolurozhodují o managementu mnoha milionů čtverečných kilometrů.

- Řada chráněných území byla vyhlášena pro svou vysokou ekologickou hodnotu a v současné době se o tato území starají jednotliví lovci a lovecká sdružení.

- Řada území dosáhla současné úrovně biologické diverzity, která vyžaduje ochranu, jen proto, že kromě jiného lovci pomohli rozvinout přirozený biotop.

- Lovci již spolupracovali a spolupracují na řadě mezinárodních projektů ochrany migrujících druhů.

- Nová úroveň právní ochrany, kterou nabízí směrnice "FFH", je důležitá, protože tak, jak Evropská Komise několikrát uvedla, uznává zásadní roli místních vlastníků, kteří přírodní zdroje využívají chytře a udržitelně.

- Evropská Komise několikrát (např. během Zeleného týdne 2002) jasně prohlásila, že lov je přijatelným způsobem využití a je v principu slučitelný s cíli lokalit NATURA 2000.


Doporučení
Management biotopu pro lov přinesl pro biologickou diverzitu značné výhody. FACE je spokojena, že tato možnost byla formálně oceněna, a že byly snahy o zachování na národní úrovni povzneseny na celoevropskou úroveň s cílem vytvořit ucelenou síť biotopů pro divoce žijící druhy. Lovci se o své pozemky starají tak, aby prospěli všem divoce žijícím druhům, a je důležité v této činnosti pokračovat a zbytečně ji neomezovat. Samotné zákony nedokáží biologickou diverzitu vytvořit - to se podaří jen díky aktivní práci lidí, kteří se o pozemky starají z důvodů využití pro rekreační, sociální i ekonomické účely. Členské země proto musí zajistit, aby vyhlášení lokality NATURA 2000 nesloužilo jen jako výmluva ke zbytečnému omezení lovu, protože to by mohlo mít pro divoce žijící druhy negativní důsledky.

Co tedy od EU očekávají národní organizace a sedm milionů lovců, které FACE reprezentuje:

- Jasné, veřejné prohlášení o tom, že lov pozitivně přispívá k biologické diverzitě, a to v rámci sítě NATURA 2000 i mimo ni

- Jasné vyjádření všech zainteresovaných stran, včetně Evropské Komise a dalších institucí EU, a také od ochranářského hnutí, že lov a lovci jsou jednou z klíčových složek nutných k dosažení cílů programu NATURA 2000.

Tyto kroky dají lovcům důvěru potřebnou k tomu, aby i nadále věnovali značné prostředky a vlastní práci na ochranu důležitých přírodních biotopů před řadou nebezpečí, která jim hrozí.

(upravila Rada FACE dne 13.09.03)

výzkum

Z vědecké činnosti pracovníků útvaru myslivosti VÚLHM

Jednou z významných činností mysliveckého výzkumu je monitoring problematiky stavu životního prostředí zvěře a vlivu na její zdravotní stav. Tato problematika pak jistě úzce souvisí i s ohrožením zdraví člověka, čímž získává řešený problém další rozměr. To si ovšem žádá řešení v širokém autorském kolektivu. Příkladem může být sledování esterů kyseliny ftalové v depotním tuku zajíce polního Doc.MVDr. Karlem Bukovjanem,CSc,…..Alešem Tomanem….., Dr.Ing.Janem Pintířem,Ph.D., Ing.Františkem Havránkem,CSc, a ……Zdenou Wittlingerovou……..

Problematika sledování organických xenobiotik v organizmu zvěře byla doposud zaměřena převážně na koncentrace izomerů polychlorovaných bifenilů a celé skupiny chlorovaných pesticidů. Mezi jednotlivými druhy byly zjišťovány rozdílné hladiny a deponování. Zjišťované koncentrace byly často odvislé od druhu analyzované tkáně.

Na problematiku ftalátů byla v České republice zaměřena pozornost až v roce 1996. V roce 2003 pak byly vyhodnoceny koncentrace ftalátů u zvěře. Jednalo se o orientační sledování koncentrací di-butil ftalátu (DBF) a bis-(2-etylhexyl)ftalátu (BEHF) v tukové tkáni spárkaté a zaječí zvěře. Velmi časté používání těchto organických sloučenin prakticky ve všech odvětvích průmyslu skýtá totiž nebezpečí jejich zabudování do potravinového řetězce. Vzhledem k jejich toxickým účinkům existuje i možnost ovlivnění zdravotního stavu, jak zvěře, jhospodářaských zvířat a ve finále i lidské populace. Některé ftaláty tak představují závažný ekologický a zdravotní problém. Z tohoto důvodu zařadila Environmental Protection Agency ve Spojených státech amerických šest derivátů kyseliny ftalové na seznam hlavních kontaminantů životního prostředí.

Cílem pracovního kolektivu bylo zjistit koncentrace vybraných ftalátů v tukové tkáni uceleného souboru zaječí zvěře z modelových lokalit, na kterých je dlouhodobě sledován zdravotní stav zvěře v České republice a provést jejich vyhodnocení.

Pro vyšetření byly využity vzorky depotní tukové tkáně zaječí zvěře odlovené v době řádných odlovů tj. V listopadu a prosinci. V hodnoceném souboru bylo celkově 72 jedinců, z nichž bylo 47 z adultních jedinců (poměr pohlaví 17:30) a 25 juvenilních (poměr pohlaví 13:12).

Metodika stanovení ftalátů byla relativně složitá. Skládala se z fáze extrakce, kdy byla navážka rozetřena se síranem sodným a převedena do prostředí hexynu. Hexanová vrstva byla posléze zfiltrována přes síran sodný. Extrakce byla třikrát opakována a podíly byly odpařeny na vakuové rotační odparce. Vlastní odparek byl rozpuštěn v hexanu a dávkován do kolony. Ve fázi čištění byl odparek dávkován sloupcovou kolonou s florisilem, poté následovala eluce směsí hexanxdiethyeter. Odparek byl rozpúouštěn v acetonitrilu a dávkován na kolonu kapalinového chromatografu. Základní kriteria kapalinového chromatografu byla následující-detektor UV (224 nm), mob.fáze acetonitril/voda, vlastní kolona SGX C8 5um 3x150 mm. Parametry použité analytické metody pro stanovitelnost koncentrace DBF a BEHF byly shodné (0,05 mg.kg-1), nejistota pro DBF činila 0,27% a BEHF pak byla vyšší (0,29%). Výsledky byly hodnoceny základními matematicko-statistickými metodami a průkaznost byla stanovena t-Studentovým testem na hladině významnosti p0,05 což je na 95% pravděpodobnosti.

Pozitivní výskyt ftalátů tj. nad detekční mez přístrojové techniky byl zjištěn u 68,06% jedinců. Jednalo se převážně o nízké koncentrace obou sloučenin. Vyšší zatížení bylo zaznamenáno u adultních jedinců (DBF 0,7904 a BEHF 0,5372 mg.kg-1 ) oproti juvenilním jedincům (0,1617 a 0,1009 mg.kg-1).Průměrná koncentrace DBF u adultních samců činila 0,6104 mg.kg-1, BEHF 0,4442mg.kg-1 a suma uvedených ftalátů udávající kontaminaci potravin byla 1,0546 mg.kg-1. U dospělých zaječek byly koncentrace sledovaných ftalátů i sumy poněkud vyšší, přičemž nebyla potvrzena statistická významnost rozdílu mezi pohlavím adultních jedinců (DBF p0,198-BHF p0,415-suma DBF+BEHF pak p136). Limit pro potraviny skupiny B je v současnosti stanoven na 4,00 mg.kg-1 a jedná se o součet obou sloučenin. Tuto hladinu překročily dva vzorky (4,1715 a 4,2281 mg.kg-1) a to shodně u dvou dospělých zaječek (2,78%). Statistický významný rozdíl koncentrací nebyl potvrzen ani mezi juvenilními zaječkami a zajíci (DBF p0,155-BEHF p0,938-suma p0,198). Významné rozdíly však byly obdobně jako v případě jiných organochlorových sloučenin zaznamenány mezi skupinami adultních a juvenilních jedinců. V případě DBF byla na základě t-Studentova testu (p0,05) významnost u samců p0,004 a samic p4,2E-05. Obdobně tomu bylo i v případě statistického vyhodnocení koncentrací BEHF p0,008 a p0,0001 a sumy obou ftalátů (zajíci p0,006 a zaječky p4,79E-05). Celková koncebtrace ftalátů činila u adultní zvěře bez rozlišení pohlaví 1,3276 mg.kg-1 a byla pak zhruba pětinásobně vyšší než u skupiny juvenilů (0,2626 mg.kg-1). V souboru adultních zajíců byl nejčastější výskyt koncentrací DBF a BEHF v rozmezí 0,026-0,50 mg.kg-1 (29,4 a 47,06%), dále pak v rozmezí 0,51-1,00mg.kg-1 (17,6 a 11,8%) a 1,51-2,00 mg.kg-1 (shodně 11,8%). Koncentrace v rozmezí 1,01-1,05 a 2,01-2,5 mg.kg-1 byly ojedinělé (shodně 5,9%). Negativních záchytů bylo ve sledovaném souboru celkem 29,41% v případě DBF a BEHF 26,97%.

V případě mezidruhového srovnání koncentrací detekovaných ftalátů je patrné vyšší zatížení divokých prasat a zvěře zaječí proti muflonům. Rozdílné koncentrace u daňčí zvěře oproti ostatním sledovaným druhům jsou pravděpodobně důsledkem vyššího počtu jedinců II. a III. věkové třídy zařazené do souboru i menším počtem vyšetřených vzorků tuku. Průměrné koncentrace DBF u daňčí zvěře byly 1,5032 mg.kg-1, u mufloní 0,5786 mg.kg-1, u adultní zaječí zvěře 0,9746 mg.kg-1 a u divokých prasat 0,6952 mg.kg-1. V případě BEHF pak byla situace následující – daňčí 1,2278 mg.kg-1, mufloní 1,0448 mg.kg-1, zaječí zvěř 0,7255 mg.kg-1 a zvěř černá 0,924 mg.k-1.

Závěrem lze konstatovat, že deriváty kyseliny ftalové lze v každém případě v současné době považovat za význačné kontaminanty přírodního prostředí. Lze předpokládat jejich přirozený nárůst vzhledem ke stále většímu využití ftalátů v průmyslové činnosti lidské populace. Zajíc polní, jak bylo prokázáno i v případě chemických prvků, chlorovaných pesticidů a kongenerů polychlorovaných bifenylů, se jeví jako vhodný bioindikační činitel posuzování zátěže ekosystému těmito sloučeninami. Nad platnou hygienickou směrnici a Vyhlášku Ministerstva zdravotnictví ČR byly celkem dva vzorky tuku pocházející z adultních zaječek tj. 2,78% z celkového počtu vyhodnoceného souboru (n 72) a 4,26% ze souboru adultních jedinců (n 47).

Bukovjan,K., a kol. 04: Sledování esterů kyseliny ftalové v depotním tuku zajíce polního (lepus europaeus Pall.),Folia venatoria 34, s.146-154.